Šílenec : Nebezpečná posedlost

1. Nový začátek

- „Člověk, který tvrdí, že fyzická bolest je horší, než psychická, určitě ještě nezažil pořádnou psychickou bolest."

Seděla jsem na studené zemi, jenž ještě víc chladila moje promrzlé tělo a opírala se o zeď jeskyně. Byla jsem celá mokrá a promrzlá z deště a celá jsem se klepala zimou.

Kolena jsem si přitiskla blíž k tělu a třela rukama o sebe, čimž jsem se snažila zahřát, to se mi nedařilo a já se i nadále klepala, jako osyka.

Cítila jsem se, jako zmoklé a zoufalé slabé štěně uprostřed deštného pralesa, odkud na mě z každých stran číhalo nebezpečí. Jako štěně, které uteklo z útulku a vydalo se na vlastní pěst do nebezpečí.

Zahleděla se na východ z mého dočasného domova. Přez déšť jsem skoro nic viděla, jen pár stromů, které byly blíž k vchodu do jeskyně.

Přemýšlela jsem nad tím vším, co se stalo. Moje minulost se ani trochu nedala považovat za světlou a zažila jsem si taky své. Měla jsem jizvy na těle i na duši.

Chtěla jsem zažít lásku. Chtěla jsem zažít skutečné přátelství. Chtěla jsem být šťastná. Pomalu jsem ale docházela k názoru, že si tolik štěstí nezasloužím.

Lidi mi ubližovali. Ale já jim mnohem více. Zasloužili si pomstu. Ale zároveň si zasloužili druhou šanci, jako každý, tu jsem jim ale nedala.

V mé hlavě probíhala válka. Dříve jsem si myslela, že to, co jsem dělala bylo správné, nyní jsem ale změnila názor. Přestala jsem s tím vším. Prostě jsem se rozhodla zapomenout a jít dál.

Chtěla jsem zapomenout na mámu, která mě vždy brala, jako největší chybu v jejím životě. Chtěla jsem zapomenout na mojí minulost a žít, jakoby se nikdy nic nestalo. Žít, jako každý jiný.

Zapomenout na své kamarády, o nichž jsem si do nedávna myslela, že jsou praví. Mýlila jsem se. Byli to jen psychopati ještě větší, než já, kteří toužili po krvi.

Nešlo mi zapomenout. Vzpomínky se mě drželi, jako klíšťata. Klíšťata, která mi vysála až příliš krve. A když jsem se nad nima více zamyslela, uvědomila jsem si, že málokterá z nich je dobrá.

Prohlédla jsem si čerstvou ránu na mé ruce, ze které vytékala krev. Na bolest jsem si zvykla, takže jsem jí necítila.

Pohled na červenou tekutinu pomalu stékající po mé bledé kůži mě uspokojoval. Proto jsem věděla, že nebudu schopná žít normální život. Že jednou se budu potřebovovat uklidnit pohledem na krev mé nové oběti.

Za opaskem se mi houpal nůž, který byl dostatečně ostrý na to, abych někomu rozřízla břicho nebo probodla hrdník, zkrátka dokonalá zbraň na zabíjení.

Usmála jsem se při pohledu na tu ránu. Mnohem lepší by byla krev někoho jiného, ale co se dalo dělat. Silně jsem pochybovala, že by se někdo v lese procházel v takovém dešti nebo že by za mnou někdo dobrovolně přišel nechat se ode mě mučit.

Vzpomínala jsem na časy, kdy jsem zabíjela a to tím nejkrutějším způsobem. Někdy jsem dokonce mým obětem za živa rozřízla břicho nožem, hezky pomalu, aby zažívali co největší bolest. To pak ten člověk řval, prosil o slitování, někdy i brečel a já měla na tváři svůj klasický psycho úsměv a pokračovala ve své práci.

Z těla oběti vytékala krev v proudech a já se usmívala nad tím pohledem. Následně, když jsem tuto část dokončila jsem mu sáhla do těla celou rukou pokrytou bílou rukavicí. To se pak začala oběť cukat ještě více, protože jí došlo, co chci udělat.