Šílenec : Nebezpečná posedlost

2. Pocit úzkosti

- „Měla jsem pocit, jako bych byla zavřená ve skleněné nádobě a ze shora se na mě začal sypat písek."

Procházela jsem se po lese a naslouchala zvukům přírody. Z korun stromů se ozýval zpěv ptáků a také příjemný šumění, jenž vytvářel jemný vánek, který si pohrával s mými krátkými vlasy.

Byl to příjemný pocit cítit vítr ve tváři. Připadala jsem si, jako pták celý život zavřený v kleci, který využil příležitosti, když někdo nezavřel dveře a vyletěl ven.

Nyní jsem byla volná. Mohla jsem se cítit konečně svá. Mohla jsem cítit vítr ve tváři a chovat se tak, jak jsem chtěla. Jak mi to vyhovovalo. Mohla jsem být šťastná.

Už druhým dnem jsem se nacházela ve svém novém domově. Ve vlasech jsem měla spadaný prach i suché listí. Kdyby mě viděli lidi, vysmáli by se mi. Ale žádní se tu nenacházeli. Mohla jsem se konečně chovat přirozeně. Mohla jsem se řídit mými instinkty.

Pod bosými chodidly mi křupal příjemně měkký mech a tráva. Ráda jsem chodila bosa. Ve městě jsem nemohla. Matka by mě seřvala, kdyby zjistila, že jsem se chovala jinak. Že jsem opět vyčuhovala z davu. Jenže tentokrát zde nebyla. Tentokrát jsem mohla být sama sebou.

Pozorně jsem se rozhlížela kolem a naslouchala zvukům přírody. Těm, které mi byly příjemné na poslech i těm, které ve mně budili instinkt lovce.

Automaticky jsem šla na čtyři nohy a přikrčela se. Na kolenech jsem ucítila vlhkost, neboť se mi do kalhot nasákla voda z mechu. Nevadilo mi to. Soustředila jsem se jen na své smysly a snažila se zaznamenat jakýkoliv pohyb.

Mé ruce pocítili vlhkost. Ignorovala jsem jí. Můj instinkt šelmy měl nyní přednost. Znovu jsem chtěla vidět krev. Pocítit v puse její železitou chuť. A zakousnout se do kořisti. V tu chvíli šlo všechno ostatní stranou.

Nasála jsem vzduch do nozder, jako nějaké divoké zvíře. Měla jsem skvělý čich. Téměř jako kočky. A instinktivně věděla jak lovit.

V tu chvíli jsem zapomněla na cokoliv. Na minulost. Minulost bez pochopení plnou bolesti fyzické i psychické. Na přítomnost. Na mojí situaci. Situaci, kdy jsem problémy řešila útěkem. Šlo mi jen o lov.

Své drápky jsem zaryla do mechu a udělala v něm hlubokou rýhu. Přesně takovou, jakou bych byla schopna udělat do těla. Představovala jsem si, jak jen seknu drápem a roztrhnu kůži i sval. A z rány se okamžitě vyplaví rudá tekutina. Jen tak. Bez větší námahy. Milovala jsem to.

Líbila se mi krev. Už odjakživa. Lidé mě kvůli tomu považovali za divnou. Nechápali, že jsem za to nemohla. A mnozí z nich nikdy nepochopí. Byla jsem moc jiná na to, aby jsem měla šanci získat pochopení většiny lidí včetně mé rodiny.

Můj nos zachytil pach srny. Znala jsem ho dost dobře. Když jsem šla na procházky do lesa, sem tam jsem ho zachytila společně s ostatními pachy lesa. Tento z nich však velmi vyčníval. Nedal se s ničím splést.

Věděla jsem, že je nedaleko a poznala, že vítr vál správným směrem. Můj pach nezachytí. Měla jsem šanci. Nevnímala jsem nic jiného, než kořist. A pocit to byl překvapivě úžasný.

V tu chvíli jsem se cítila, jako bych tu byla jen já a ten pach. A konečně jsem nepotlačovala touhu po tom se zakousnout do masa. Nesnažila jsem se přetvařovat, aby se mi ostatní nesmáli. Už jsem se necítila, jako někdo cizí. Ale jako já.

Jakoby někdo vzal divoké zvíře a snažil se z něj vychovat člověka. Jakoby se musel celý život chovat jinak jen kvůli ostatním. A teď se dostal do jeho přirozeného prostředí. A poznal, kdo skutečně je. Tak jsem se cítila.