Wattpad Magazine | Březen

Story for the month

Noc| by: Mia_Moon, wwwADRIANKAwww

Byla noc.

Temný tichý les, který ležel na úpatí vysoké hory, klidně odpočíval. Vítr dýchal skrze stromy, které se nakláněly k opuštěnému gotickému hřbitovu z poloviny dvanáctého století, kde už celá léta nikdo nechodil, a tiše ševelily svou noční píseň.

Klid, který zde panoval, náhle protkalo vyděšený výkřik, který se vydral z krku hubené černovlasé dívky. Její nohy těžce dopadaly do mělké hlíny, které se jí lepila kolem kotníků, ona se ale nezastavovala- dál zděšeně běžela kupředu, zatímco jí kruté stromy nemilosrdně šlehaly do tváře.

„Nechte mě!" zaječela nahlas a ruce si přiložila na obličej. Byla čím dál tím víc unavenější, až nakonec koleny klesla do mokré hlíny a zhroutila se na zem. Z očí jí tekly krvavé slzy, které jí kanuly na bílou noční košili, ve které vyběhla ven těsně před tím, než stihli zjistit, že je pryč. Lidi občas z blázince utíkají, zvlášť, když tvrdí, že vidí duchy.

Ale ona nebyla blázen. Jen jí ostatní odmítali věřit.

A teď tady ležela a prázdnýma vyděšenýma očima zírala do prázdna. Nevěděla, co má dělat, nebo jak se bránit a tak jen ležela a čekala. Tiché zasyčení blízko jejího ucha jí dalo opět do křiku. Dívka namáhavě vyskočila a pevně se natiskla na jeden tenký kmen stromu, který ještě před chvílí zcela tiše stál. Vítr jí rozvířil její vlasy a do bledých propadlých tváří se jí hnala modř. Začínala jí být zima, ale ona byla moc ochrnutá na to, aby dokázala normálně uvažovat.

„Běžte pryč, prosím." Zamumlala tiše, protože na víc se její chraplavý hlásek nezmohl. Syčivé ticho protkal zlověstný smích a následně ji pod krkem chytila ledová ruka. Nebyla vidět, ale ona ji cítila. Bezúspěšně zalapala po dechu, ale nemohla ho nabrat, dlaň ji v tom bránila.

„Ne..."zachraptěla naposledy těsně před tím, než ji ruka pustila a ona klesla zničeně na zem. Ozvalo se rázné hvízdnutí a vítr se ještě víc opřel do jejích vlasů. Zpoza zahnutých stromů se začaly rozeznívat hlasy, které přicházely směrem ze starého hřbitova. Dívka zvedla hlavu a její oči se vytřeštily ještě víc, když viděla zástup něčeho, co lidské oko ještě nemělo možnost vidět.

Vysoké, hubené lidi s vybledlými tvářemi, mírně průsvitnými, ale ona i tak mohla jednoho po druhém rozeznat. Byli to lidi z jejího rodu a ona to moc dobře věděla. Proto se je vydala v tuto noc hledat. Ledová dlaň ji prudce chytila za vlasy a smýkla s ní o zem, až dívka znova hlasitě vykřikla.

Davy lidí se k ní přiblížily a vycenily své zuby, které vypadaly jako slepičí pařáty, a z hrdla se ji vydral ďábelský smích, až jí z toho přeběhl mráz po zádech.

„Nikomu. Nic. Neřekneš." Odvětil hlas. Dívka trhavě přikývla a dál, ochromená hrůzou, sledovala blížící se postavy. Všichni se jako na povel začali ještě více smát a ledová ruka ji pustila. Vyděšeně klesla obličejem k mělké zemi a z očí se jí strachem začaly valit slzy.

Ucítila na zádech nějaký dotyk, který pokračoval po páteři až směrem ke krku. A naráz to utichlo.

Byla noc.

Temný tichý les, který ležel na úpatí vysoké hory, klidně odpočíval. Zmizely i duše i dívka a zbyly jenom stromy, jejichž holé větve rozfoukával dunivý vítr.