Ohněm proti ohni

† nemoc †

"Já vám říkám, byl to on!"

"My ti věříme, Ji, jenom... Je to neuvěřitelné. Už jsou tak daleko... To má již kapitán Kim vážně takovou moc?"

"Už to tak vypadá." Princ sklesle přikývl.

"Musíme si pohnout," naznal hluboký hlas. "Bude vadit, když se dnes večer neutáboříme?"

A tak jeli i ve tmě. Pro prince, který předchozí noci už tak sotva spal, to byla výzva, avšak nic, co by zdřímnutí v sedle nedokázalo vyřešit. Sice jej z toho bolela záda a krk, ale aspoň zvládl mít dalšího dne víčka otevřená.

"Co je na nic je to, že i když jedeme dál, vlastně se nikam nehýbeme," pronesl najednou.

"Jak to?" nechápal Jeongin.

"Objíždíme ten požár, takže momentálně spíš putujeme souběžně s pobřežím," vysvětlil Changbin svůj předchozí rozsudek.

"Aha..." Chlapec sklopil svůj růžový pohled ke hřbetu koně, kterého (spolu s kloboukem, co mu nyní seděl na hlavě) již asi týden zpátky ukradl na Felixovu žádost ze stájí, kde se je tehdy pokusil oloupit. "Ale vždyť tady kousek je město, ne?" uvědomil si.

"To sice ano," ujal se vysvětlování protentokrát Minho, "ovšem ne do všech měst můžeme vjet. Ne všude jsou zrovna... vstřícní."

Jeongin přikývl. "A není to smutné?"

"Smutné to sice je," přitakal neochotně generál, "ale někteří lidé taky. Proto udávají. A my, jakožto psanci, si na tyhle lidi musíme dávat pozor."

"To nás hledají všechny?"

"Ne," povzdechl si Jisung. "Jenom mě a Minho hyunga."

"Proč ne i ostatní?"

"To je... dlouhý příběh," odpověděl neurčitě Changbin. "Ale mě vlastně hledají taky," uvědomil si záhy. "Přeci jenom jsem princ, kterého unesli," do posledního slova vložil obzvláště velkou dávku nechuti. "A když se teď tak zamyslím... O Seungminovi si myslí, že v tom má taky prsty. Takže v kostce hledají nás, všechny lidské členy této výpravy. Felixe a Hyunjina sice taky, ale nikdo ve skutečnosti neví, jak vypadají, takže ti jsou v bezpečí."

"Někdy ti vysvětlíme, proč se vlastně tohle všechno děje," usmál se na Jeongina Minho.

Mladý dragín pouze přikývl. Z útržků konverzací, které pochytil, si upřímně ani nebyl tak jistý, jestli jejich příběh chce slyšet.

†††

"Ten kapitán je jako chřipka!" vykřikl znenadání toho večera Changbin, až tím ostatní v táboře vylekal. Začal chodit sem a tam. "Jako hnusná, otravná nemoc, která si nedá říct a nikdo na ni nemá lék. Kde je, tam ničí životy, kde není, tam se jí bojí. Přesně jako ten Kim! Tak otravný, povrchní, arogantní-" Zastavil se a zadíval se do lesů. "Přísahám ke všem svatým, jestli otci nějak ublížil nebo ublíží, tak mu-"

Jisung k němu došel a ve snaze prince uklidnit mu položil ruku na rameno, zadíval se do jeho očí. "Binnie hyung, neboj, my to zvládneme. Já vím, že máš strach o krále, ale věřím, že kapitán by se neodvážil mu jakkoliv ublížit."

Changbin jej objal. "Doufám, že máš pravdu," zamumlal chlapci do ramena.

Tolik důvodů, proč chtěl Jisunga za svého osobního strážce. Byli kamarádi, věřili si, navíc to byl odhodlaný, statečný, talentovaný bojovník, v jeho přítomnosti se cítil v bezpečí a když potřeboval, byl mu i dobrým rádcem a oporou. A ze všeho nejvíc mu byl bratrem, kterého nikdy neměl, rodinou, objetím. Jisung byl pro něj jednoduše vše, co si mohl od osobního strážce přát. Nikdy a za nic by neměnil.