Tajemství staré školy

Prolog

Žil jsem ve městě, které já znal pomalu jak své boty, možná i lépe. Noci sice zahalovala černota osvícená pouličními lampami, ovšem mne ani tak nic nezabraňovalo v procházkách po ulicích.

Obdivoval jsem krásu měsíce i hvězd, poslouchal ticho kolem sebe, s vírou, že se mi nemůže nic stát.

Vždyť únosy a vraždy za svitu temné luny existují jen v akčních filmech, nikde jinde, ujišťoval jsem sám sebe.

♦♦♦

Krásnou iluzi plnou naivní zasněnosti však brzy nahrazuje krutá realita, do níž právě, bez možnosti cokoliv ovlivnit, vstupuji.

Mám pocit, že buďto se mnou, nebo mým bydlištěm, není něco v pořádku, jako kdybych se dostal do nějakého paranormálního světa, ve kterém s největší pravděpodobností nefunguje nic podle zdravého selského rozumu.

Ne, tohle snad nemůže být pravda, říkám si v nastalé situaci. A proč se něco takového musí stát zrovna mě? Čím si to jen zasluhuji?

Nejsem totiž v prostorném bytě s velkým francouzským oknem a výhledem na křišťálově čisté moře, ale ve staré vile z konce osmnáctého století, v níž řádí duch mrtvého boháče, maje svou podobiznu na obraze v předsíni hned vedle obrovských dřevěných hodin s kyvadlem.

Jakmile vycházím z domu, abych zjistil, kde se vůbec nacházím, a nadýchal atmosféru krajiny, nad níž celé dny i noci vládne matka Luna, stále uvažuji o svém smyslu bytí v zemi, v níž teď musím z mě neznámého důvodu tvrdnout.

„Myslím, tedy jsem,“ řekl by na mém místě můj oblíbený filozof, René Descartes. Pokud přemýšlím o svém osudu, žiji, neumírám. Jen mým nitrem koluje něco, co mé srdce i mysl trhá na kusy. Začínám se cítit jako ten největší rozervanec pod sluncem.

To, co na mě vždycky působí jak nějaká terapie, mou maličkost nyní znepokojuje. Nádherné noční lucerničky rozsvicující nebeskou klenbu vzbuzují úzkost.

Najednou slyším kroky a spatřuji čísi stín ke mně se přibližující. Záda v tu ránu polévá studený pot, srdéčko bije jako stádo splašených koní.

„Jednou si pro tebe přijdu!“ zaznamenávám hrozivý hlas ke mně promlouvající.

Ohlížím se tedy vystrašeně za sebe, načež zahlédnu šlechtice z portétu, přesně takového, který mi v „novém“ domě dělá nemilou společnost.

„Žádám si tvou krev i čistotu tvé chlapecké, ještě nedospělé duše,“ vyhrožuje mi s nožem v ruce.

Musím se na něj podívat, napovídá vnitřní hlas. Můj zrak zaujmou pronásledovatelovy kožené boty, kalhoty, dlouhé sako. Při zkoumání příchozího člověka si všímám černé pásky na místě jeho pravého oka, taktéž karmínově rudé jizvy táhnoucí se od obočí k nosu.

„Jsem pan Sandydenny, hošku, tvá denní i noční můra. Já si tě vzal do svého sídla a unesl při svitu stříbrného měsíce.“

„A … a z jakého důvodu jste si vybral zrovna mě?“ opatrně se ho ptám, přičemž strachy tuhnu a stojím nehnutě na místě jak přikován.

Krajina kolem mě vypadá jak v nějakém hororu – stromy bez listí, staré budovy, krvavé skvrny na dlažbě ze žulových kostek.

„Mám ti to prozradit?“ povídá se škodolibostí v jeho hlase. „Ne, radši ne. Pouze tě nechám bloudit v žaláři nejtemnějším, v tom nejhorším snu, jež je zároveň i skutečností. Staneš se mým služebníkem a budeš jím, dokud mne nevysvobodíš z mého stavu mezi životem i smrtí.“

Kruci, tak tohle určitě nedopadne dobře, jestli mám sloužit tomuto monsieurovi. Jestli všam zjistím, že mě prachsprostě využívá, tak se zřejmě budu celý svůj život bát.

Náhle cítím chladný dotek na ruce, který se promění div ne v drcení zápěstí. Ta síla mě ale poté táhne někam do neznáma.

Proboha, copak se to nyní se mnou děje?

Připadám si totiž jak loutka, nad jejímž osudem bdí vyšší moc, která nedává lidské svobodě žádný prostor.

Upadám do zvláštního transu, jelikož nad sebou přestávám mít kontrolu. Zavírám oči, načež se ze mě stává prázdné tělo s umlčenou duší, naprosto ovládané tím zlotřilým ničemou. Mýma ušima prolétá píseň krutého severního větru, která zanedlouho utichá.

Pomozte mi někdo, s'îl vous plait! Nechci zemřít tak mladý, prosím o záchranu, utopen ve stavu, z něhož nevím, jestli se mi podaří dostat. Ale i poté poslední myšlenky, volání, promluvy mého nitra uniknou do neznáma.

„Jen poznej, chlapče, jak chutnají plody sladké nicoty.“