Tajemství staré školy

Tajemství čtrnácté

Jakmile se aspoň trochu vzpamatuji, dívám se kolem sebe. Všude však je jen tma, pouze na dřevěném stole plápolá plamen rudé svíce.

Váhám, zda toho koně osvobodit, či nikoliv. Nakonec mě k němu táhne jakási altruistická touha udělat dobrý skutek.

Rozvazuji pouta na nohou, opatrně sundávám látkovou uzdečku. Z krvavých ran z provazů se mi až dělají mdloby, chudák nebohé zvíře!

Výjimečně nepoužívám telepatii, abych se napojil na mysl oběti toho sadistického ničemy, kdo mu to udělal. Tajemství skryté pod hřebcovou srstí mě fascinuje, chci se jej tedy i bez jakýchkoli magických schopností dopátrat.

Pohlížím do těch očí krásných jako jantary blyštící se na slunci. Spatřuji v nich obrazy těch minulých životů, na něž si nejvíce pamatuji, avšak vzápětí se ve mne probouzí kousek nadpřirozena, ač se ho snažím ze všech sil potlačit.

Ty studánky, v nichž se utápí má existence, kde já na ně narazil?

Vzpomínám si na Rachel, jak říkala, že zřítelnice stříbrného hřebce sou prokleté. Ihned sáhla po nějakém šátku a zavázala je, aby už nikoho nemohly očarovat.

Nemohu uvěřit, že skutečný grošák v sobě skrývá moc jeho dřevěné podobizny. Ohnu se k ležícímu oři, ruce ovinu kolem šíje, přčemž svou hlavu zabořím do lesklé černé hřívy.

„Jeane,“ vypustím zasněně z úst. „Otče.“

Náhle se však odtrhnu, když si uvědomím, jaké teď říkám nesmysly.

Kůň a být mým rodičem? Kdo to kdy viděl?

Tenhle svět mi vážně připadá nějaký zvrácený …

♦♥♦

Pán v saku stojí opuštěně na nádraží. Kochá se pohledem na parní lokomotivy projíždějící přes stanici, lehký větřík si pohrává s jeho rozevlátým kabátem.

Jen tohle jediné mu přináší potěšení v místě, kterému vládne temnota, navíc se nyní snaží utopit v sobě hlas kárajícího svědomí.

Ten amulet, který jsem dostal od své manželky, prolétává mu hlavou, já ho tak chladnokrevně zničil!

Tohle mi určitě jen tak neodpustí.

Nechce se jen tak vrátit domů, co by jeho žena řekla, kdyby k ní dorazil bez něj.

Nejprve, poté, co opustil svou kancelář ředitele školy, se na chodbě střetává s jedním světlovlasým studentem, vláčejícím s sebou knihu o tajemství staré školy. Projevuje o ni zájem, aby se konečně dozvěděl pravdu, nechtě zůstávat jen u zvěstí kolujících v okolí a textů ve zkrvavených dopisech obdržených od temných sil.

Hoch souhlasí, ví totiž, že se na pana Killiana mohl ve všem spolehnout.

Jakmile stařec dostává příležitost do ní nakouknout, dozvídá se i o jediné matce spojující lorda Sandydennyho s panem Lacroixem.

Celou dobu o tom přemýšlí. Dokonce nejen v době, kdy pracuje, avšak též nyní, když si chce udělat ve všem jasno, jen se kochat tím, co na něj teď působí zvenčí.

„Té matce se poté skutečně dostalo pomsty,“ šeptá do větru, stojící na perónu. „Po nějaké době se zamilovala do francouzského šlechtice, s nímž porodila Reginaldova nevlastního bratra. K oběma chovala vřelejší city než ke svému prvnímu potomkovi.“ Zdrceně sklání hlavu.

„Chudák on si to chtěl vynahradit, když se zamiloval do učitelky přicházející mezi ně, můj pradědečku, čeho všeho ses stačil stát svědkem, a na mne cosi podobného přešlo jako dědictví.“ Při těchto slovech si uvědomuje, že zastávání nejvyššího postu na místním gymnáziu se předávalo mezi generace. „Ovšem, řekni mi, můj bože, proč se mi děda ani otec nezmínili, že tu straší? Styděli se snad za to, a jen jeden z předků se stal hrdinou, promlouvající o tom všem?“