Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

6.

Ráno bylo vskutku úžasné. Probudila jsem se celá rozlámaná na gauči, televize vydávala tlumené zvuky, z čehož jsem usoudila, že jela celou noc a u hlavy se mi zjevila čísi noha. Danielova noha. Usnuli jsme tu...

Musel na nás být skvělý pohled. Neprobouzeli jsme se jako jiné páry ve filmech, byli jsme do sebe zamotaní, že ani nechci vědět, jak se nám to povedlo.
Opatrně jsem vstala, vypla televizi a šla do koupelny. Teprve až tam jsem si uvědomila, že mám jednak totálně ztuhlé záda, tudíž jsem se automaticky protáhla, ale také že jsme s Danielem strávili noc pod jednou střechou, na jednom nepohodlném gauči, a oba jsme to přežili bez újmy na zdraví. A taky bez nějakých větších citových zranění. Jistě, občas se to nevyvedlo a z jeho úst vyšla nějaká nepěkná poznámka, ale musím přiznat, že i já jsem byla včera mírně urýpaná.

Oblékla jsem se, učesala a trošku zkulturnila. Šla jsem do kuchyně. Daniel byl stále rozvalený, pochrupoval a nevypadalo to, že by se měl v nejbližší době probudit. Na snídani jsem si zapekla tousty a abych nebyla svině, udělala jsem jich pár i pro něj. Oběma jsem nám ještě uvařila kávu, doufajíc že zrovna on nebude čajový typ. A teď mi došlo, že se vůbec neznáme. Přitom už mě nejspíš stihl odsoudit...

S hrníčky v jedné ruce a talířkem v druhé jsem se vracela zpět do obýváku. Pousmála jsem se, ani se nehnul. Jemně jsem do něj šťouchla nohou, jelikož ruce jsem měla zaneprázdněné. Odpovědí mi bylo dlouhé zabrumlání něčeho nesrozumitelného. Svou akci jsem tedy zopakovala a vida, konečně se probudil.

,,Dobré ráno," zasmála jsem se, když jsem viděla, že se tváří stejně jako já po probuzení. Také byl celý rozlámaný.

,,No nazdar," zahučel, což mě rozesmálo ještě víc.

,,Tady máš snídani, pokud chceš, koupelna jsou ty poslední dveře na chodbě, ručníky a ostatní věci tam jsou. Jinak oblečení ti můžu dát asi jen bráchovo," informovala jsem jej. Ještě byla možnost dát mu věci Harryho nebo Johna, ale hrabat se ve věcech jim, když se s nimi téměř nebavím, mi přijde neslušné.

,,Jo díky," zaslechla jsem ještě, jelikož jsem už zase šla do kuchyně. Pustila jsem se do umývání nádobí, protože už se ve dřezu pěkně hromadilo. V tu chvíli jsem se tak nějak nade vším zamyslela. Že vlastně včerejší večer nebyl vůbec špatný. Že se s Danielem dá nejspíše bavit i normálně. Ze začátku jsem se sice cítila trošku trapně a nekomfortně, ale postupem času se rozhovor přehoupl v pohodovou konverzaci a já se i docela bavila. Takhle jsem se třeba s Bethany nebo s Claudií necítila. Ty se totiž neuměly bavit o ničem jiném, než o šminkách, večírcích a oblečení. Přiznávám, že mi chybí kamarádi. Vždycky jsem byla spíše extrovert, na rozdíl on Tobiho. Jenže to se na střední obrátilo... Z určitého důvodu jsme si usmyslela, že všechno zvládnu sama bez ostatních. Že mi můžou políbit prdel... Jak blbá jsem byla...

,,Takže... Asi se budu muset ukázat doma, ale k večeru bych se mohl stavit a podívali bysme se zase trochu na tu fyziku?" ozvalo se za mnou, načež jsem se pohotově otočila.

,,Jo jo, klidně," usmála jsem se, což mi on také oplatil.

,,Tak fajn. Díky za snídani, už půjdu," vydal se ke dveřím.

,,Dane?" houkla jsem mu za zády.

,,Hm?" broukl.

,,Děkuju. Za všechno," špitla jsem. A myslela to upřímně.

,,Za nic," odvětil a odešel.

****

Nastalo odpoledne a já začala přemýšlet, co znamená to Danielovo "k večeru". Absolutně jsem nevěděla v kolik a když se ani před šestou neukázal, přepadla mě zoufalost. Možná to se mnou vzdal a ani mi o tom neřekl. A možná tady na něj budu čekat do desíti jako husa, nebo se můžu zvednout a jít se to naučit sama.

Z pokoje jsem si přinesla všechno potřebné do obýváku, pečlivě a úhledně jsem si na stůl rozložila všemožné učební texty a pustila se do práce. Přece to nemůže být tak složité.
S touhle myšlenkou jsem to zvládla asi půl hodiny. Došlo mi, že bez někoho, kdo by mi to všechno přežvýkal do rozumné řeči, to nedám.

Udělala jsem si svoje oblíbené kafe, zachumlala se do deky a všechny papíry shodila jedním pohybem ruky z gauče na zem. Už mi to bylo jedno. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí, hlavou mi létali nejrůznější myšlenky, zkrátka, dumala jsem nad vším.
Jakmile se kolem osmé ozval zvonek, byla jsem bez chutě jít otevřít. Po pěti minutách ustavičného bouchání do dveří mi došlo, že je to opravdu Daniel a že se nejspíš nemíní vzdát. Zvedla jsem se tedy, loudavým krokem došla na chodbu a dveře s hodně zamračeným výrazem v obličeji otevřela.

,,Ahoj, nic neříkej, promiň, omlouvám se, já vím. Ale dřív jsem opravdu nemohl," vychrlil na mne hned.

,,Hm," broukla jsem. Vlastně jsem se i zamýšlela nad tím, zda ho vůbec pustit dál, nebo jej rovnou vyhodit a zničit tak náš prozatím vybudovaný mír.

,,Opravdu se omlouvám, mamka má nějaké problémy v práci, je z toho taková divná, navíc jsem hlídal sestřenku, fakt mě to mrzí," svěsil ramena.

,,Jo, vždyť jo," odstoupila jsem ode dveří, aby měl prostor projít. Automaticky, bez toho, aby na mě čekal, zamířil do obýváku. Jenže už u vstupu se zasekl.

,,Tady to vypadá," zhrozil se.

,,Bože, tak je tu trochu nepořádek, no," zahučela jsem.

,,Trochu?" hlas mu vyletěl o oktávu výš a nad hlavu zvedl kus napůl rozmočeného papíru, který se do teď válel ve sklenici vody.

,,Jo trochu," odsekla jsem, papír mu z ruky vytrhla a znovu se složila na gauč.

,,Jsi naštvaná?" posadil se vedle mě.

,,Ne."

,,Vždyť jsem se ti už omluvil. Opravdu jsem se snažil dřív," drcl do mě loktem. Vždyť on má vlastně pravdu...

,,Já vím, promiň. Jsem jen nějaká přešlá," poprvé za tu dobu jsem mu koukla upřímně do učí.

,,To je dobrý, tak jdem na to? Začneme třeba s tímhle, co to je?" zvedl štos papírů z koberce a začetl se do nich.

,,Když mně už to po osmé večer nemyslí," zaskučela jsem, přičemž jsem si protřela oči.

,,Tak... Tak si dneska budeme povídat a zítra na to skočíme hned po ránu?" navrhl.

,,Jestli na tebe budu čekat tak, jako teď, bůh ví, v kolik zase dojedeš," protočila jsem oči.

,,Nebudeš čekat, když mě tu necháš přespat," pousmál se.

,,Chceš tu spát?" podivila jsem se.

,,Jo. Ale kdekoli jinde, jen už ne znova na tom gauči," prohrábl si vlasy.

,,Fajn."

Kapitola o ničem a skoro po měsíci. Já vím, hrůza. Když já se celou tu dobu věnovala jinému příběhu, který je konečně inspirovaný mým životem a nemůžu se dočkat, až ho zveřejním!🤩