Over Again- Jak (ne)zvládnout vysokou

14.

Ruku v ruce jdeme směrem domů. V hlavě se mi toho honí tolik, že nejsem schopná racionálně přemýšlet a říkám si, zda tenhle den může být ještě lepší. Opravila jsem něco, co se mi dlouhou dobu dařilo odstrkávat, z ničeho nic se líbala s klukem, u kterého by mě to v životě nenapadlo a teď se s ním sakra držím za ruku?

Největší sranda na tom však je, že se všechny provedené aktivity nesmírně líbí a chtěla bych je praktikovat i nadále. Ráno se u snídaně pošťuchovat s bráchou a spolubydlícíma, během dne získávat dobré známky, být chytrá, vzdělaná a odpoledne trávit s někým, komu na mně záleží, koho mám nepopsatelně ráda. Nejlépe s Danielem. Je zvláštní, jak během jedné pusy může vyplynout na povrch tolik emocí, tolik citů, přitom když by mě nikdy ani nenapadly. Ale jedno vím jistě. Chci aby to takhle bylo pořád, chci mít opravdové kamarády a jejich oporu, ne jen někoho, kdo se s vámi sice baví, ale nemůžete se na něj spolehnout. Chci se změnit. Opravdu chci.

Jakmile jsem zasunula klíč do zámku, zmocnila se mě nervozita. Věděla jsem, že jakmile se zavřeme ke mně do pokoje, nic nebude stejné. A nevím, jestli to tak pociťoval i Dan, ale já si určitě chtěla promluvit. Měla jsem otázky a chtěla jsem znát odpovědi. Chtěla jsem se ujistit a nechtěla se znova spálit. Za cenu čehokoli jsem tohle chtěla udělat.

Po překročení prahu do předsíně jsem už věděla, že je něco jinak. Hlasy z kuchyně, nové boty v botníku... Tohle nebylo jen tak. Docházelo mi, co se tady dělo a ač bych byla za normálních okolností nesmírně šťastná, dnes jsem jaksi chtěla vyřešit jen jednu věc a zalézt si do pokoje.

,,Nepůjdeme se ještě někam projít?" otočila jsem se na Dana. Byla to poprvé, co jsem od té chvilky na chodbách školy promluvili.

,,Proč?" usmál se. Než jsem se stihla nadechnout a dát mu nějakou rozumnou odpověď, objevil se v chodbě Tobi. A ten to vzal za mě.

,,Skvělý, už jsi tady. A ne sama... Taky skvělý," konec věty protáhl a přitom se podrbal ve vlasech. Dana si prohlížel od hlavy k patě a stejně tak i Dan Tobiho.

,,Nemohl jsi mi napsat zprávu?" prskla jsem po něm vyčítavě.

,,Nemohl jsem vědět, že nepřijdeš sama! Čekají tu, protože v hotelu se můžou ubytovat až od tří," oplatil mi úder. Myslím ale, že mu začalo docházet, v jaké nevýhodě jsem, a tak mu zpočátku lehce nabroušený výraz pomalinku přecházel v pobavený škleb. Parchant jeden. Miluju svoje rodiče, ale jakmile dojde na seznamování s našimi vrstevníky, dokážou se pořádně rozjet. Já i Tobi jsme si to zažili a vždy když jsme si potom dovedli někoho domů, ať už kamaráda nebo partnera, dobírali jsme se navzájem ještě dlouho potom.

,,Aimee? O co jde?" zbrchal se z počátečního šoku Dan.

,,O nic, jen-"

,,Neřešte to teď, stejně s tím už nic neuděláte. Leda že bys chtěl ještě zdrhnout," otočil se jeho směrem brácha.

,,Nevím před čím bych měl utíkat," nakrčil nechápavě obočí.

,,To nevadí, pochopíš. Aspoň bude sranda. Jak ti dopadla ta zkouška?" optal se mě.

,,Mám to," usmála jsem se. Stále jsem to nepobírala, stále jsem nechápala, že jsem to zvládla...

,,Věděl jsem to! Tak pojďte," pobídl nás.

,,Aimee, o co tu sakra jde?"

,,Přijeli rodiče," otočila jsem se na Dana se soucitným úsměvem. Vypadal, že neví co na to říct, a tak jsem se slova chopila já.

,,Jestli chceš odejít, tak to chápu," koukla jsem k našim chodidlům.

,,Ne, to ne. Jen jsem spíš myslel, že si někam zalezeme a v klidu promluvíme, ale... Konec konců, kdo ví, kdy zase přijedou, aspoň jim mě můžeš představit, ne?" usmíval se. Ha! Takže si chce taky promluvit! Jeden na druhého jsme se usmáli a s jeho rukou na mých bedrech se rozešli ke kuchyni. Rodiče s Tobim seděli okolo stolu, zahlédla jsem Abby jak se mihla u sporáku a Harry se klasicky opíral o rám dveří spojující právě jídelnu s obývákem. Všiml si nás jako první, kývnul na pozdrav a rošťácky se zašklebil. 

,,Aimee!" zvolala moje máma a rozpřáhla paže ve znaku objetí. Neváhala jsem, ihned jsem se k ní přitulila a to samé za pár minut zopakovala i s tátou. Chyběli mi moc. 

,,Co tady děláte? Jak to, že jste přijeli tak narychlo?" vychrlila jsem. 

,,Narychlo? Vždycky za vámi jezdíme na vaše narozeniny," nakrčil obočí táta. Moment... Narozeniny? V duchu jsem si na prstech přepočítávala data. 

,,Nezapomněla jsi doufám, že máte příští týden narozeniny?" smála se mi mamka. 

,,Ty máš za týden narozeniny?" skočil do rozhovoru vůbec poprvé Daniel. 

,,My máme narozeniny. Pochop už, že jsme vylezli ven spolu, dohromady," odsekl mu Tobi. Zajímalo by mě, jestli mu na Danovi opravdu něco vadí, nebo to jen předstírá, každopádně je to otravné. 

,,Neřekla jsi mi, že máš.. pardon máte, narozeniny," hodil pohledem po bráchovi.

,,Ups, asi jsem na to v tom stresu zapomněla. Navíc ses neptal," opáčila jsem. Už už se nadechoval k odpovědi, ale mamka ho přerušila. 

,,V jakém stresu?" 

,,V žádném, vše je v pohodě. Jen mi to prostě vypadlo, stává se," pokrčila jsem rameny. Nepotřebuju, aby věděli, že jsem málem vyletěla ze školy. Takhle to už bude jenom dobré. 

,,Mami, tati, tohle je Daniel," skočila jsem raději na jiné téma. A vida, nejspíše je zaujalo více. 

****

,,Promiň," vydechla jsem úlevně, když se za námi zavřely dveře mého pokoje. 

,,Za co prosím tě?" vyvalil se mi na postel. 

,,Nepřišlo ti, že byli trochu až moc dotěrní?" usmála jsem se. 

,,Byli milí. Spíš mě překvapilo, že jsou tak mladí," pokrčil rameny. 

,,Říkala jsem ti přece, jak se to celé stalo. Nepamatuješ?" trochu jsem posmutněla. Zamrzelo by mě, kdyby na ten jeden pravdomluvný, upřímný večer zapomněl. 

,,Jasně že vím, jen je to jiné. Slyšet o tom, pak to vidět naživo," prohodil. ,,Myslíš, že jsem je zaujal?" uchechtl se. 

,,Záleží na tom?" naklonila jsem hlavu na stranu. Zaujal, jen mu to nehodlám říct tak lehce. Popravdě... Rodiče z něj byli poprdění. Vtipkoval, mámě vysmekl ne jednu pochvalu, s tátou pokecal o sportu...

,,Jistěže ano! Jako tvůj přítel s nimi chci dobře vycházet!" brblal. 

,,Přítel?" 

,,A ne?" 

,,Já nevím, přijde mi to všechno strašně... rychlé," špitla jsem, načež si on povzdechl. 

,,Pojď sem," natáhl ruce a když jsem se ho chytla, stáhl si mě na klín. 

,,Proč ti to přijde rychlé?" pohladil mě po tváři. 

,,Já nevím, jen... neříkám, že jsem nad námi nikdy nepřemýšlela, ale spíše jsem tě brala jako kamaráda, až dneska jsem pochopila, že to chci úplně jinak," vysvětlila jsem. 

,,Aimee, já myslím, že oba moc dobře víme, že v našem vztahu bylo vždycky něco víc. A já si to rozhodně uvědomoval. Záleží mi na tobě, šíleně mě přitahuješ, mám tě nepopsatelně moc rád a rozhodně to chci zkusit," celou dobu se mi díval do očí. Zamyslela jsem se. Všechny ty pohledy, nenápadné doteky, společně strávené večery a touha být s ním každou volnou chvilku... Bylo v tom něco víc. 

,,Já taky," vlepila jsem mu krátkou pusu, kterou on velmi snadno prohloubil. Líbal sakra dobře a já se nemohla nabažit...

Vím, vím, jsem strašná a vůbec se mi nedaří vydávat tak, jak bych chtěla. Každopádně finišujeme, no a já už chystám něco nového, na co se neskutečně těším, tak snad to nadchne i vás!