Čas byl vždy relativní

9. - KULT: Malé pohledy

Německo – Berlín – čtvrť Neukölln

Únor tohoto roku

Ztěžklé tělo. Bolavá záda se narovnávala, ramena se s námahou zvedala, když ruce velkému tělu převlékaly oblečení. Hluboké oddechnutí. Vesta ověšena závažím byla shozena. Zpocené vlasy si narovnal na stranu a pohlédl na orosenou dlaň. Stříbrný vlásek se na ni přilepil, obmotaný kolem prostředníčku, kde na něj chvíli hleděl. Hraný křik dívky byl pro něj jako doopravdy. Křik zůstával uvězněný v jeho hlavě a teď se ozval pokaždé, když zavřel oči.

Rozvázal si pevné boty, pohan hlídající u vchodu do malé šatny se sprchou ho popoháněl.

Existuje některý z jejich bohů? Dovolovali jim se chovat takhle? Měli noví členové Dávnověkých pohanů vůbec ponětí, že v tomhle kultu nějací bohové existují? Sám kdysi věřil, ale teď již ne.

Mircea otálel se svým převlékáním i se sprchou, byl myšlenkami zcela jinde, snad i na chvíli přestal vnímat na jak hrozném místě je. Nechal černé arénové oblečení na dřevěné lavici, byl převlečen nazpět do šedého.

Snažil se přijít na to, co všechno se událo v jeho nitru, mezitím co byl uvnitř arény. On přeci nevytvářel přátelství, již nějakou dobu neprožíval žádné emoce, zůstával odměřený. Jeho emoce vždy dokázaly být na dlouhé vedení, než si uvědomil, co skutečně pociťuje a tentokrát to nebylo jiné.

Za mřížemi se stal mužem bez budoucnosti a bez plánu. Dnešek byl však v něčem jiný. Kladl jednu nohu před druhou, sledoval zemi pod sebou, jak se vracel zpátky ke své kleci s pohanem za zády.

Cvak!

Železné dveře se zavřely. Mircea zůstal stát uprostřed, čekal, až pohan odejde. Ten se nejistě podíval na Mircea, který s ním nenavazoval žádný oční kontakt. Rychlým krokem se vytratil od klecí s bojovníky. Byl to kluk, snad ještě náctiletý.

Ovlivňovali je odmalička, systém dětských domovů už neměl ponětí jak proti tomu bojovat. Čekali od vlády, aby s tím něco udělali, ale ti dělali, že žádný problém nevidí. Kult prý nebyl problém, a pokud se dítě po opuštění dětského domova rozhodlo okamžitě přidat k Dávnověkým pohanům, nemohou přeci vyhlašovat, že je to nelegální.

„Simone?" hlesl a podíval se k jeho kleci. Plán se pomalu rodil v bojovníkově mysli, možná by měl šanci uspět, ale bude potřebovat něčí pomoc.

Popošel blíž, aby na něj viděl. Výhled mu zastiňovala postel v Simonově kleci. Ležel pořád na zemi a nehýbal se. Mircea se chytil mříží a sevřel je a jen tupě zíral na to, co před sebou právě spatřoval. Emoce, které tolik let potlačoval, se postupně nahrnovaly do jeho hlavy.

Ale ne, Simon už neležel na břiše, nýbrž na zádech, krev se linula do všech koutů jeho klece, protékala mezi mřížemi na podlahu. Ocel a rudá spolu kontrastovaly. Některé tenčí cestičky již usychaly, muselo se to stát už před nějakou dobou, pravděpodobně hned potom, co Mircea odvedli do pohanské arény. Ústa, oči a hluboké rány na břiše byly doširoka otevřeny. Bodných ran by se jeden nedopočítal, sevření mříží se stávalo v Mirceových rukou intenzivnější. Simonovu smrt si vyložil jako další čin pohanů vytvářet mu beznaděj. A ta přicházela...

Řval.

Z plných plic.

Cloumal s mřížemi.

„Nikdy se odsud nedostaneš," Simonova slova mu vyvstala v mysli, „ty nikdy."

Mircea byl rozčilen, že Simon se mohl nechat unést svým blaženým klidem, jak tomu říkal. Ta sebejistota skonu!