Čas byl vždy relativní

13. - KULT: Chystání se na bouři

Německo – Berlín – čtvrť Neukölln

Konec března tohoto roku

Přehoupl se kalendářní měsíc, který tu Zara byla. Zara Rudnitskaya, jak se před nedávnem dozvěděl celé její jméno a jeho mysl již neopustilo. Stále jí předával část svého jídla, měla by přibírat na váze, ale jakoby s ní přídavek v jídelníčku nic neudělal, byla pořád tak hubená, jako když ji spatřil poprvé. Jednoho dne přišlo na tácku s jídlem pro Zaru ještě něco. Byla to kniha, kterou tam někdo Zaře zanechal. Zvedla ji zvědavě před oči.

Mircea se zatím přistihl, že očima bloudil k ní, čistě proto, aby ji zkontroloval, zda je v pořádku. Chtěl jí předat část svého jídla jako obvykle, ale ona mu nevěnovala pozornost místo toho otevřela první stránku a s očima zabořenýma do textu si se zkříženýma nohama sedla na tvrdou zem k mřížím, aby byla k bojovníkově kleci blíže.

„Neuběhlo mnoho času a veškeré utrpení jakoby zmizelo," přečetla Zara první větu, spustila text z očí a pohlédla na Mircea, který udržel oční kontakt na nějakou chvíli, moc dlouho však ne. Otočil se k ní zády a svezl se po mřížích, jako předtím když četla, naznačil jí tak bezeslovně, aby pokračovala. Ty mříže, jakoby se naučili komunikovat skrz ně, různé zachycení za kovové tyče, jemná cinknutí, přecházení ze strany na stranu, ukrývání pohledů za tlusté sloupky, to vše patřilo k jejich bezhlasé komunikaci.

Pokračovala.

Neuběhlo mnoho času a veškeré utrpení jakoby zmizelo. Lidé pociťovali radost, bylo jim slíbeno, že nadcházející dny již nebudou tak temné. Vzdávali čest a slávu nové víře v údolí, která jich zbavila strádání a dodávala jim odvahu jít dál. Byli dokonce podněcováni, aby se chopili zbraní a pokračovali dál na jih, protože tam ve vzdálených končinách je čeká ještě větší blahobyt. V očích jim tančily jiskry. Byli vláčeni sliby bohů, bojovali a obětovali v jejich jménech. Byla to součást každodenního života, něco, co dnešní člověk již nedokáže plně pochopit, proto zároveň by neměl tyto činy tak tvrdě soudit.

Čekal je však ještě jeden rituál, o kterém neměli zdání. Lesy byly toho dne tišší než obvykle, na sklonku noci se neozývala žádná zvířata, přesto si toho nikdo nevšímal, protože všichni byli venku a oslavovali. Než slunce vystřídal měsíc, stihlo ještě vysušit mokré příbytky Germánů, než se do nich na noc odeberou. Pití teklo proudem, stejně jako proudy řek, stejně jako pomsta valící se na lid, který zradil svého bývalého boha.

Navrátil se mezi ně, napotřetí a naposledy. Vesnice utichla stejně jako lesy. To, co zbylo z rozervaného boha, bylo jen temné nemilosrdenství, které nedovolilo nikomu uniknout. Pokud předtím byl spjat s řekami díky čarodějce, nyní mu byla voda cizí. Vysušené domy byly zapáleny, veškeré zásoby jídla i materiálu, který mohl hořet. Náčelníka vesnice, který poslouchal jižanského kněze, přivázal za trest na germánský trůn uvnitř jeho velkého podlouhlého domu postaveného z dřevěných břeven. Na holou kůži mu vyryl rituální symboly a stejně tak naložil s knězem, který se nyní zdál být před zesláblým bohem zcela bezmocný. Proč mu nepřišlo na pomoc jeho nové božstvo?

Ve svém vlastním rituálu provedl bůh času pomstu na jednom, co je hlavou komunity, druhém, co je oddán falešnému bohu. Vyžádal si od nich utrpení stejné, které prožíval on sám.

Celá vesnice shořela na popel i s jejich obětištěm. Použil poslední zbytky svých sil a potom již nadobro zmizel, rozplynul se stejně jako černý kouř ve hvězdách na obloze.

Přesto někteří hrozivé pomstě unikli. Příběh se díky ústní tradici šířil dál a pokračoval i po další generace. Nakonec byl sepsán ve starším futharku na kamenné stély a do jeskyní. Různé variace příběhu se stejným základem, v oblasti Harz jich nacházíme nejvíce. Proto dnes můžeme vědět o tom, že bohové před dávnými dobami žili mezi námi.