Nech mě!

1K 33 1
                                    

Ne, prosím ne! Já nechci! Pusťte mě!! Prosím!
Křičela jsem, ale oni mě neposlouchali. Čím více jsem se prosila, tím více mi ubližovali.
Jeden z nich mi silně mačkal stehna, druhý mi líbal prsa, a třetí mě tahal za vlasy a chtěl aby jsem mu ho 🚬. Zavřela jsem oči a modlila se ať to skončí.
„Notak. Prober se. Je to jen sen!" Uslyšela jsem hlas a najednou semnou někdo začal třást.
Otevřela jsem rychle oči. Na posteli seděl Pay.
Srdce mi bilo jako splačené.
„Byl to jen sen. Už je to v pořádku." Pohladil mě po vlasech.
Vybavil se mi ten slizoun, který mě tahal za vlasy a před obličejem jsem měla jeho 🍆.
„Ne, nech mě!" Odstrčila jsem ho a zachumlala se pod peřinu.
„Byl to jen sen. Jsi v bezpečí."
„Prosím, nech mě." Vzlykla jsem. Bála jsem
se, byla jsem z toho snu vyděšená. Byl to jen výmysl mého mozku nebo se to doopravdy stalo? Vraceli se mi takto vzpomínky?

Ráno jsem se probudila. Potom snu jsem nemohla usnout a brečela jsem. Za prvé, kvůli tomu snu a za druhé, kvůli Paytonovi. Byla jsem na něj neprávem hnusná. Ale on mi nic neudělal, choval se ke mně hezky a já po něm vyjela. Budu se mu muset omluvit.

Můj žaludek kručel hlady, tak jsem kvůli němu musela sejít dolů do kuchyně.
Když jsem se chystala otevřít ledničku, tak jsem na dvířkách uviděla připnitý vzkaz.
Vrátím se po druhé hodině. Ráno jsem ti ještě koupil kartáček, dal jsem ti ho do koupelny na umyvadlo. Dej si k snídani na co budeš mít chuť. -P
Podle vzkazu jsem nepoznala, zda na mě naštvaný nebo ne.

Můj žaludek se ozval znovu, tak jsem ho musela umlčet jídlem. Otevřela jsem lednici a dívala se co v ní je. Rozhodla jsem se, že si vezmu jogurt. Ale nevěděla jsem jakou příchuť.
Jakou mám ráda? Co mám vůbec ráda za jídlo? Proč si sakra na nic nevzpomínám?!

Nakonec jsem sáhla po meruňkovém jogurtu, našla v šuplíku lžičku a jogurt u stolu snědla. Kelímek jsem vyhodila do koše, lžičku jsem umyla ve dřezu a uklidila zpátky. Koukal jsem se na hodiny, které byly na troubě a
ukazovali 11:50. Payton se zhruba za dvě
hodiny vrátí.
Odešla jsem do koupelny, vyčistila jsem si zuby a pak se vysprchovala. V pokoji jsem se pak převlékla.

Sešla jsem do obýváku a prohlížela si fotky, které byly na zdi. Byl na nich Payton a zřejmě s jeho rodiči. Skoro na každé fotce se všichni tři šťastně usmívali. Co se mohlo stát, že zemřeli?
Bylo mi Paytona líto. Nedokázala jsem si ani představit, jaké to pro něj musí být. Musí být hrozné přijít o rodiče, když je tak mladý..

„Dávají něco zajímavého." Vyhušil mě Paytonovo hlas.
Zrovna jsem seděla na sedačce v obýváku a koukala na televizi. Běžel nějaký komediální seriál.
„Jen nějaký seriál." Řekla jsem a vypla televizi.
„Kvůli mně si ti nemusela vypínat."
„Omlouvám se." Vyhrkla jsem a vstala ze sedačky. Chtěla jsem mít už tu omluvu zasebou.
„Za co?"
„Však víš.. za to v noci. Že jsem na tebe křičela. Mrzí mě to." Nervózně jsem si hrála s prsty na rukou.
„Nemusíš se omlouvat. Já to chápu. Měla si zlé sny, to se stává."
„Takže jsme v pohodě." Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že nebyl naštvaný.
„Jasně." Řekl a úsměv mi oplatil.
„To jsou tvý rodiče?" Kývla jsem hlavou směrem k fotkám na zdi.
„Jo. Joanne a Chris."
„Co se jim stalo?"
„Nechci o tom mluvit." Zavrtěl hlavou.
„Chápu."
„Nechceš někam zajít na jídlo? Ještě jsem neobědval."
„Ráda. Jen se skočím převléknout."
„Jo, já taky. Tak za 10 minut u vchodu?"
Jen jsem přikývla a utíkala se převléct.
Pak jsem sešla dolů a Pay už stál u dveří.
„Jen se obuju a můžeme jít." Vzala jsem si z botníku boty a nazula si je.

„Tohle je moje oblíbená restaurace." Řekl mi Payton, když jsme si sedali ke stolu.
Kousek od nás seděl u stolu nějaký muž a koukal na mě.
Kdo je ten muž? Zná mě?
Koukla jsem se na něj a..
„Panebože." Zalapala jsem po dechu. Toho muže jsem poznala. Byl to jeden z mužů z mého snu. Ten, který mě tahal za vlasy..

Gn

-Baru

Lost in life //DOKONČENO//Where stories live. Discover now