Lost in life //DOKONČENO//

Vzpomínka

Vyběhla jsem z restaurace a běžela po chodníku pryč. Bylo mi jedno kam, hlavně ať jsem od toho chlapa co nejdál. Teď mi bylo jasné, že to nebyl obyčejný sen. Byla to vzpomínka. Doopravdy se to stalo. Běžela jsem a z očí mi řekly slzy. Proč jsem si musela vzpomenou zrovna na to? Byla bych raději, kdyby si nevzpomněla na nic. Kdo ví, co dalšího jsem zažila...

„Počkej. Zastav!" Uslyšela jsem za sebou křik.
Přidala jsem na rychlosti. Teď už jsem neběžela v parku. Běžela jsem po cestě a okolo mě byly lavičky a stromy. Musela jsem být v parku.
„Notak. Počkej na mě." Uslyšela jsem znovu křik. Tentokrát blíže než předtím.
Přidat na rychlosti jsem už nemohla, nohy mě bolely a lapala jsem pomalu po dechu.
„Zastav se." Křikl a chytil mě za zápěstí.
„Ne! Pusť mě!" Už jsem nedokázala dál běžet, tak jsem zastavila a chtěla se mu vyvlíknout.
Držel mě pevně a chytil mě i za druhou ruku.
„To jsem já, Payton." Zatřásl semnou.
„Ale já myslela.." Proč jsem nepoznala Paytonovo hlas? Musela jsem mít halucinace a myslela si, že zamnou běží ten chlap.
„Co se stalo? Proč si utekla a nezastavila, když jsem na tebe volal?" Řekl a pustil mě.
„Myslela jsem, že si ten chlap, který na mě koukal."
„Kvůli němu si utekla? Znáš ho?"
„On byl v tom snu. Nebyla to jen noční můra, jsem si jistá, že to byla vzpomínka." Setřela jsem si rukou slzy z obličeje.
„A co se ti zdálo?"
„On... ubližoval mi. A nebyl v tom snu sám, ale neviděla jsem jim do obličeje. Jen tomu z restaurace." Zamrkala jsem, abych zahnala přicházející slzy.
„Panebože." Přitáhl si mě do objetí.
„Promiň, že jsem ti zkazila oběd." Zamumlala jsem mi do hrudi.
„Ty za to nemůžeš. Chceš jít domů nebo se vrátit do restaurace? Ten chlap odešel hned jak si vyběhla." Pohladil mě po vlasech.
„Do restaurace ne." Zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se.
„Tak půjdeme domů."
V tichosti jsem Paytona následovala. Celou cestu jsme nepromluvili.

„Udělám kuře s brambory." Oznámil Pay, když jsme přišli k němu domů.
„Můžu ti pomoct?"
„Jasně." Přikývl.

Payton dal rozehřát troubu a já oloupala brambory.
Dala jsem je do hrnce a nechala je vařit.
„Ty brambory budou vařené nebo je chceš udělat nějak jinak?" Zeptala jsem se.
„Potom je opečeme je na pánvičce."
„Dobře." Přikývla jsem.
Nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem o čem mluvit a zřejmě Payton taky ne.
Stáli jsme u kuchyňské linky a zírali na sebe.
Z nervozity jsem to nevydržela.. Stočila jsem pohled k zemi a zkoumala podlahu.
„Nemusíš odvrazet zrak." Udělal dva kroky ke mě a prsty mi nadzvedl bradu do úrovně jeho očí.
Měl nádherné oči. Jako čokoládky.
Začal se ke mně pomalu naklánět. Ale najednou někdo zazvonil.
„Půjdu otevřít."
Políbili by jsme se, kdyby se neozval zvonek?
A kdo vůbec zvonil?

Nevadí vám, že píšu jako že by jsem to vyprávěla o mně nebo v příšním pov tam mám udělat t/j?

-Baru