S mým učitelem na katolické škole je něco špatně - creepypasta

[1]/[1]

Moje matka a otec byli vždy extrémně věřící. Potkali se kdysi v místním kostele a asi po šesti měsících se vzali. Dle mého názoru to bylo příliš brzy, ale co já vím? Přišel jsem na svět asi pět let po uzavření jejich manželství.

Když si tak okružně vzpomenu, moje úplně první vzpomínka byla, že mi matka četla Bibli pouze v noci, jako pohádku na dobrou noc. Jakmile to skončilo, pak to zase znovu začalo. V době, kdy jsem byl na druhém stupni, jsem znal Bibli téměř nazpaměť. Také jsme dvakrát týdně chodili do kostela.

Když nastal čas dát mě do školy, moje matka s veřejnou školou nesouhlasila, prý by mi tam vymyli mozek a to by mohlo ohrozit mou víru a proto jsem byl zařazen do přísné katolické školy vysoké třídy.

Když jsem byl starší, ve škole jsem si vedl opravdu dobře. Dělal jsem všechno, co po mně rodiče chtěli. V létě, kdy mi bylo 18 let, jsem si slíbil, že až tento rok ve škole skončím, odejdu a započnu svůj vlastní život. Jsem přesvědčen, že každý by měl svobodně věřit tomu, čemu chce věřit. Dá se tedy bezprostředně říci, že jsem takovou svobodu neměl. Jakkoli se moji rodiče snažili, nikdy jsem plně nepodléhal katolicismu.

Ve škole jsme to měli s předměty a učiteli tak, že každý rok nám byl na všechno přidělen jen jeden učitel, což byli vždy buď kněz nebo jeptiška. Bylo to tak pořád dokola. Neočekával jsem nic nového, když jsem postupoval do dalších ročníků.

Nikdy jsem nebyl typ, který by se dostal do třídy brzy. Měl jsem perfektní účast, jen jsem šel pomalu. Každý rok byste mohli očekávat, že sečtou nejméně patnáct pozdních kontrol. Každý ví, že chodit do školy je brzda. Překvapivě, první den mého ročníku jsem byl plně v pohotovosti a dělal si dobrý čas na cestu do třídy. Nemohl jsem se dočkat na to, až to zase na chvíli skončí.

Byl jsem na K-12 škole, takže jsem neměl nikdy šanci vidět ostatní budovy. Byla okolo nás omotaná jako nedokončený obdélník. V jednom konci byla školka, ve druhém byli nejstarší studenti a všude uprostřed byli ostatní třídy. Třídy byly postupně, takže každý rok, co jsem postoupil, jsem se přesunul do třídy hned vedle. Pamatuji si, jak jsem si myslel, že je šílené, že se vlastně celý svůj život pohybuji po nedokončeném obdélníku.

Prošel jsem předními dveřmi a zatočil jsem přímo doprava. Přibližně od poloviny školy do jednoho z konců to trvalo 7-10 minut, ale jinak projít celou školou zabralo až 20 minut. Byla to nesmyslně velká škola. Přinejmenším mně to tak přišlo. S batohem visícím na rameni jsem procházel chodbou a zároveň jsem přemýšlel o tom, jaký bude můj nový učitel. Ne že by se od sebe nějak lišili, všichni byli příliš přísní. Vlastně, celá škola byla ‘přísná’. Například jsme nesměli mít pomačkané záhyby na uniformách.

Jako obvykle jsem byl jeden z posledních, co do třídy dorazili. Vždy jsem se ale ujistil, že nejdu pozdě. Vzpomínám si, že jsem skoro upustil batoh, když jsem vcházel dovnitř. Nebyla tam s námi žádná jeptiška, a všichni v místnosti byli úplně zticha. V přední části místnosti stál kněz. Byl otočený zády ke třídě a na tabuli své jméno. Když jsem vešel, přestal psát.

“Vyber si místo.” Řekl hlubokým hlasem.

Přiběhl jsem tedy k jednomu z posledních volných míst. Pamatuji si, jak jsem si myslel, že musí mít nějaký prokletý sluch, protože se ani neotočil když jsem vešel do třídy. Bylo to, jako kdyby to prostě věděl. Oči všech byli upřeny na kněze. Bylo to děsivé. Většinou jsme kněze viděli jenom když jsme něco provedli, nebo když jsme šli do kostela. Pamatuji si, že jsem si myslel, že jsou všichni úplně stejně zmatení jako já, ale nikdo se kněze na nic neptal. Bylo to základní pravidlo, a nikomu nestálo za to, ho porušit.