The Smell Of Roses [CZ]

23. kapitola

Elizabeth

Celý den ve škole jsem se snažila přetrpět. Bylo to, buď přežij, nebo zemři. Musela jsem vynaložit všechny síly, abych nebyla mezi oběťmi. Z jedné strany na mě doléhal Stacyn hlasitý, šťastný smích, který mě deptal. Uvědomila jsem si, že na naše kamarádství definitivně zapomněla. Bylo zvláštní netrávit každou přestávku a volnou minutu s ní a jejími problémy. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to nechybělo. A z druhé strany mě propalovaly Willovi pohledy. Vypadal vážně, naštvaně, což mě ani nepřekvapovalo. Na rtech neměl ani náznak úsměvu... jenom vážná tvář a oči s blesky. Nemohla jsem se na něj ani jednou podívat. Pokoušela jsem se udržovat zrak na podlaze a ani jednou nevzhlédnout nahoru, ale občas jsem prostě selhala a vyhledala jeho, husí kůži nahánějící, pohled. Když mi v psychologii zašeptal do ucha větu ''musíme si promluvit,'' po zádech mi přejel mráz a ztěžka jsem polkla. Předstírala jsem, že jsem ho neslyšela. Oči jsem připevnila na popsanou tabuli a ani jednou se nepohnula. V momentě, kdy zazvonilo, jsem vyletěla ze třídy jako střela. Neotáčela jsem se. Nezastavovala jsem. Rychlým krokem jsem se hnala k východu a neplánovala poslechnout jeho slova a mluvit s ním. Nezvládla bych se mu dívat do očí. Nezvládla bych být v jeho blízkosti. Nezvládla bych poslouchat jeho hlas.

Vyřítila jsem se ze školy takovou rychlostí, že jsem málem vrazila do pár fotbalistů v dresech, kteří za mnou stihli zakřičet ne moc pěkná slova, které jsem ale nebrala vážně a vyhnala je z hlavy. Má chůze se ani nedala nazvat chůzí, ale spíše během. Modlila jsem se, abych za sebou nezaslechla Willův hlas. Plánovala jsem se tomuhle rozhovoru vyhýbat, co nejdéle to půjde.

Domů jsem doběhla naprosto uhnaná, s poslední zbytkem energie. Zabouchla jsem za sebou dveře, opřela jsem se o ně a ztěžka dýchala. Srdce mi bilo jako splašené. V ústech jsem měla naprosté sucho. Tváře mi hořely.

Po té co jsem do sebe nabrala alespoň trošku sil, jsem si z nohou skopla boty. Zkontrolovala jsem svůj odraz v zrcadle nad botníkem. Měla jsem co dělat, abych leknutím neuskočila. Hnědé vlasy mi neupraveně stály do všech stran, pár se mi jich nalepilo na čelo potem, který jsem kvůli běhu vyprodukovala. Kolem očí jsem měla obrovské pytle, jako bych týden nespala. Líce jsem měla rudé. Rukama jsem si protřela obličej doufajíc, že všechna tahle nedokonalost zmizí a nahradí ji tvář normální dívky, která se za svůj vzhled nebude muset stydět. Nefungovalo to. Mé doufání přišlo na zmar. V zrcadle byl stále můj hrůzostrašný odraz.

''Lizz?'' zaslechla jsem tichý hlas vycházet z obýváku. Odtrhla jsem pohled od mé tváře v zrcadle a kousla se do rtu. Váhala jsem, jestli vkročit dovnitř. Aaron se mnou stále nemluvil a přišlo mi divné, že by na mě právě teď z ničeho nic zavolal.

''Lizz?!'' zopakoval o něco hlasitěji. Tentokrát jsem se zhluboka nadechla, udělala pár kroků a vešla dovnitř. Očima jsem skenovala obývák centimetr po centimetru a hledala mého bratra. Zalapala jsem po dechu, když jsem ho viděla nehybně ležet na koberci vedle gauče. Přiběhla jsem k němu a klekla si u jeho hlavy. Víčka měl zavřené a tím mi zabránil výhledu do jeho čokoládově hnědých očí. Hnědé vlasy měl rozcuchané, lepily se mu na čelo a to na rozdíl ode mě určitě neutíkal. Jeho obličej byl bledý.

Jemně jsem s ním zatřásla a tiše vyslovila jeho jméno. Poznala jsem, že musí vynaložit všechnu snahu, aby jenom otevřel oči. Leskly se mu. Nechal je přimhouřené a díval se na mě.

''Co jsi dělal?'' zeptala jsem se, i když opověď na tuhle otázku jsem už dávno znala. Promile alkoholu v jeho krvi určitě nebyla na nule.

''Nic...,'' zamumlal a odtrhnul ode mě pohled. Dlaně zapřel na koberec a pokusil se vyzdvihnout své tělo. Nepodařilo se mu to. V jeho těle nebylo dostatečné množství sil, a proto jsem musela zakročit já.

''Pomůžu ti,'' řekla jsem a rukou ho pevně chytila pod ramenem. Pomalu jsem se postavila a pomohla Aaronovi na nohy. Přemístila jsem mou ruku z pod jeho ramena a silně ji obmotala kolem jeho pasu. On jednu svou ruku přehodil přes mé rameno. Pomalými kroky jsme vycházeli z obýváku, a pak jsme opatrně stoupali nahoru po schodech. Aaron funěl a bolestně hekal. Každý jeden krok pro něj byl těžký. Podpírala jsem ho a koordinovala jeho pohyby.

Konečně jsme vstoupili do jeho neuklizeného pokoje. Posadil se na postel a tady má práce skončila. Pustila jsem ho a stoupla si před něj. Jeho ruka vjela do jeho hnědých vlasů, párkrát si je prohrábl, pak si lehnul na bok, přitáhnul si k sobě nohy a chytil se za břicho.

''Je mi špatně,'' zaskuhral.

''Co všechno jsi vypil, Aarone?'' zkřížila jsem ruce na prsou a přeměřila jsem si ho naštvaným pohledem. Stisknul k sobě oční víčka, pak je znovu otevřel a podíval se na mě jeho lesknoucíma se očima.

''Nepil jsem,'' zašeptal tak tiše, že jsem měla co dělat, abych ho nepřeslechla. Vykulila jsem oči. Už mi nemusel ani nic vysvětlovat. Dala jsem si dvě a dvě dohromady a všechno pochopila, ale on to stejně udělal.

Zhluboka se nadechl. Stále se držel za břicho a začal, ''byl tady Brandon. Přinesl trávu a LSD. Přehnali jsme to... já jsem to přehnal.'' Na jméno Brandon jsem už vážně začínala být alergická. Věděla jsem, že s Brandonovým návratem znovu začne tenhle drogový kolotoč.

Hluboce jsem si povzdechla, ''proč s tím zase začínáš, Aarone?'' Do tónu mého hlasu jsem vložila, co nejvíc výčitek to šlo.

''Tohle bylo naposledy.'' Neodpověděl mi na otázku. ''Slibuju,'' dodal ještě přesvědčivým hlasem a daroval mi malý úsměv. Nevěřila jsem mu. V očích se mu blýskla lež, ale já i přes to kývla hlavou a opětovala mu úsměv. Pak jsem opustila jeho pokoj a dala mu klid na odpočinek a spánek, který teď určitě potřeboval ze všeho nejvíc.

Zavřela jsem se v pokoji a neplánovala vyjít dřív, než když mě probudí ranní svítání a protivný zpěv ptáků. Posadila jsem se na postel rozhodnutá začít se učit a dělat zadané úkoly, které mám mít do zítřka vypracované... místo toho jsem, ale nakonec skončila s vibrujícím mobilem v ruce. Na obrazovce blikala nová zpráva s Willovým jménem.

Will: Snažím se udělat všechno správně. Snažím se znovu získat tvou důvěru. Snažím se, jak nejvíc můžu, pro Krista! Chtěl jsem si s tebou promluvit... o všem, ne jenom o tom včerejšku a ty jsi prostě utekla. Co ještě chceš, abych udělal, Lizz?!

Zrak se mi začal mlžit kvůli slzám, které pomalu ale jistě plnily mé oči. Tvrdě jsem k sobě semknula víčka s úmyslem zahnat je pryč. Nepřekvapilo mě, že se mi to nepodařilo. Místo toho jedna ze slz opustila mé oko a pomalu mi stékala po ještě stále horkém líci.

Stiskla jsem tlačítko 'odpovědět' a přes slzy a mlhavé vidění hledala ty správná písmenka na obrazovce. Po té jsem se nadechla a odeslala zprávu, i když jsem s jejím obsahem nebyla vůbec smířená.

Lizz: Měl bys to vzdát a nedělat nic.