The Smell Of Roses [CZ]

27. kapitola

Elizabeth

Připadala jsem si, jako bych šla na popravu. Vlastně bych možná i raději šla na tu popravu, než s Lukem do mého pokoje. Nechtěla jsem si ani představovat jaká atmosféra mezi námi bude panovat. Bála jsem se a na malou setinu vteřiny jsem přemýšlela o útěku… co nejrychleji bych vyběhla hlavními dveřmi a vrátila se až v momentu, kdy by odešli Millewardovi. Ale to by nebylo správné. V hloubi duše jsem moc dobře věděla, že k rozhovoru mezi námi jednou dojít muselo a alespoň to budu mít za sebou.

Pustila jsem ho dovnitř. Rozhlížel se kolem. Jeho oči skenovaly každý milimetr mého pokoje. Nejspíš se snažil najít něco, co se tady změnilo. Věděla jsem, že se mu to nepodaří. Můj pokoj se od jeho odjezdu ani trochu nezměnil.

Posadila jsem se do tureckého sedu na židli u psacího stolu a oči neodtrhávala od Luka, který ještě stále jezdil zrakem po mém dokonale uklizeném pokoji. Pak si s tichým povzdechem konečně sednul na kraj mé ustlané postele. Měl na mě dokonalý výhled. Díval se na mě, a proto jsem od něj raději odvrátila pohled.

Zaslechla jsem, jak si odkašlal, ‘’podívej…,’’ promluvil, znovu jsem na něj vrátila svůj zrak a bedlivě ho poslouchala. ‘’Ani pro jednoho z nás tenhle moment není příjemný, ale jednou nastat musel.’’ Souhlasně jsem kývla hlavou. Nervózně jsem si mnula ruce a kousala si do rtu.

Nepřekvapila mě atmosféra, která se mezi námi po jeho slovech rozlehla. Oba jsme mlčeli. Já zírala na pootevřenou tmavě hnědou skříň, kde schovávám všechno mé oblečení a Lukův zrak byl připevněný na mně. Cítila jsem to, a proto jsem se na něj ani jednou neopovážila podívat. Dusno mezi námi by se dalo krájet. Začala jsem litovat toho, že jsem nezmizela, když jsem měla možnost. Mohla jsem se zachovat přesně tak jako Aaron, odejít ještě předtím než hrůza začala, ale já místo toho jen ukázala mou neodvážnou, srabáckou stránku. Mohla jsem se přinejmenším pokusit najít v sobě alespoň malou špetku kuráže. Kdybych to udělala, nemusela bych teď prožívat jednu z nejtrapnějších a nejdivnějších chvil mého života.

‘’Učí Snider stále dějepis?’’ prolomil ticho Luke a já jsem mu za to byla neskutečně vděčná.

S tichým uchechtnutím nad příjmením přísného učitele, který Luka nesnášel celým svým srdcem, jsem kývla hlavou na znak souhlasu.

‘’Alespoň vím na jaký předmět se mám určitě zapsat,’’ zamumlal tiše s úšklebkem na tváři. Najednou jsem zalitovala toho, že dějepis nepatří mezi mé předměty. Dala bych cokoliv za to, abych mohla vidět Sniderův výraz, když se ve dveřích objeví student, který mu ničil život.

‘’Kdy nastupuješ?’’ zeptala jsem se tichým hlasem.

‘’Až v novém pololetí,’’ odpověděl a mě oblila úleva. Ještě mi zbývají dva měsíce a pár dní bez obrovského dramatu, které nastane hned, jakmile Luke vkročí do školy. ‘’Rodiče rozhodli, že by nemělo cenu nastupovat na tak krátkou dobu, když jsem stejně prošvihnul testové období a známky na vysvědčení budu mít z bývalé školy. Místo toho budu raději trávit čas přípravou na pohovor na vysokou,’’ vysvětlil. Jenom jsem chápavě přikývla hlavou.

‘’Kalifornská,’’ zamumlala jsem název školy, na kterou se chystal.

Zkousnul si ret a s úsměvem přikývl, ‘’je to pekelně daleko.’’

‘’To teda,’’ řekla jsem. Znovu nastalo ticho. Tentokrát už nebylo tak dusné a nesnesitelné jako předtím, ale stále jsem se cítila nepříjemně. Věděla jsem, že teď je řada na mně, a proto jsem se zeptala na otázku, která mi po celou tuhle dobu vrtala hlavou. ‘’Proč jste se vrátili, Luku?’’

Luke se na chvíli zamyslel, a pak pokrčil rameny, ‘’Kanada nebyla tak skvělá, nechtěli jsme odtud odejít, ale když otec dostal lepší pracovní nabídku nedaleko Bloomingtonu, všichni čtyři jsme si okamžitě začali balit kufry, ’’ pousmál se.

‘’Vidím na tobě, že z toho nejsi nadšená a chápu to,’’ začal, ‘’ale nemůžeme prostě udělat za minulostí tlustou čáru?’’ zvednul obočí a já jenom souhlasně přikývla. I tak jsem si ale nebyla jistá, jestli ‘tlustá čára’ něčemu pomůže. Můžeme si tady slíbit, že se přes to přeneseme a nebudeme nic z minulosti vytahovat, ale nezapomeneme na to… ani jeden z nás na to nezapomene, protože to je nemožné. Nevím, jak to cítí Luke. Nedokážu z něj vyčíst, jak se na celou tuhle situaci dívá on. Ale mě to bolí. Hodně. Je útrpné dívat se na něj a mít před očima hromadu vzpomínek, ať už pěkných nebo těch, které bych nejraději vymazala z paměti. Na chvíli mě napadlo, jestli si Luke vůbec něco z naší společné minulosti pamatuje. Třeba je stále tím bezcitným děvkařem, jaký se z něj před dvěma lety stal. Třeba v Kanadě potkal někoho jiného… určitě potkal někoho jiného, tím jsem si byla jistá, byl to přece Luke.

‘’Neviděl jsem Aarona,’’ pronesl, ‘’je stále… tady?’’ Podle tónu jeho hlasu jsem poznala, jak strašně si přeje, abych odpověděla záporně.

‘’Je tady,’’ pousmála jsem se, ‘’jen s tebou nechtěl sedět u jednoho stolu.’’ Na tváři se mu objevil úšklebek, ale v jeho očích létaly blesky. Trápilo mě, že se ani jeden z nich nepřenesl přes tu nenávist, kterou k sobě navzájem cítili. Hluboko uvnitř mě jsem doufala, že by alespoň jeden z nich mohl dospět.

‘’Myslel jsem si to,’’ pronesl stále s úšklebkem na rtech. Bála jsem se jejich prvního setkání. Doslova mě to děsilo, i když u toho s největší pravděpodobností nebudu. Nechtěla jsem, aby se zase porvali, pohádali, nebo cokoliv čeho tihle dva byli schopní.

Tentokrát jsem se nechtěla přiklánět na žádnou stranu, ale věděla jsem, že Aaron měl právo na všechnu tu nenávist k Lukovi a litovala jsem, že jsem se ho nezastala i před dvěma lety a vybrala si stranu Luka. Kdyby nebylo Luka, nemusel by mít Aaron pletky s policií a pár záznamů v trestním rejstříku.

‘’Vyhýbej se mu, prosím,’’ řekla jsem s prosbou lesknoucí se v mých očích. Luke jenom kývl hlavou. Pochybovala jsem o tom, že mě poslechne. Vždycky si dělal všechno po svém. Pokud se s Aaronem bude chtít setkat, setká se s ním… a nikdo tomu nezabrání.

‘’Myslím, že půjdu. Je pozdě,’’ zkontroloval čas na hodinkách obmotaných kolem jeho zápěstí, ‘’rodiče už se taky určitě budou chystat k odchodu.’’ Ze srdce mi spadl kámen. Pocítila jsem pocit úlevy.

Luke se postavil a udělal pár kroků ke dveřím. Když už jsem si myslela, že konečně opustí můj pokoj a já budu moct vypustit vzduch, který jsem v sobě po celou tuhle dobu zadržovala, otočil se a se zvednutým obočím se na mě podíval.

‘’Lizz?’’ vyslovil mé jméno. Trpělivě jsem čekala na slova, která se chystala vyjít z jeho úst. ‘’Máš-… Máš teď někoho?’’ Jeho otázka mě zarazila. Tohle bylo poslední, co jsem čekala.

Chtěla jsem odpovědět ‘ano’. Z celého srdce jsem si přála zakřičet ‘ano, mám Willa!’, ale to jsem nemohla, protože Will můj rozhodně nebyl… a to jenom mojí vinou.

‘’Ne,’’ odpověděla jsem, když jsem se vzpamatovala, ‘’nemám.’’

Věnoval mi poslední úsměv a se slovem, ‘’dobře,’’ opustil můj pokoj. Vydechla jsem si a vložila si hlavu do dlaní. Zdá se, že má záporná odpověď bude mít následky.

Už jsem to sice psala na svůj profil, ale pokud by Vás to zajímalo Hanča se mnou udělala rozhovor. Link na něj Vám hodím do komentářů. Užijste si část, doufám, že se Vám bude líbit :).