Millennium ｢Prometheus｣ ｢David 8｣

6. N

Zápis doktorky Shawové z 24. prosince 2095

„Jsou Vánoce. Přijde mi vtipné je slavit na cizí planetě. Ještě tu stále jsme, náš výzkum pokulhává, zpomaluje se. Je to především tím, že nemáme čas se věnovat těmto záležitostem, když se snažíme každý den přežívat. Je potřeba zajistit mnoho základních věcí. Oblečení, jídlo, hygienu a tak dále. David tráví hodně času v jeskyni, těží rudu, taví ji a snaží se něco vykovat. Je na to sám, zabere mu to proto mnoho času. Já se mu snažím radit ohledně zpracování rud, co si pamatuji z mých studií. Teplota se tu pohybuje okolo 17 stupňů, z rána může být i 10, trávím teď hodně času u výroby oblečení, je to zdlouhavá práce a jsem na ni také sama. David opravuje loď a ještě vylepšuje, co se dá. Na nic teď není pořádně čas.

Vánoce však slavíme, vybrali jsme jeden strom venku, který jsme ozdobili nasušeným ovocem, co máme z léta. Charlie si užívá naše svátky, už více mluví a je zábava ji poslouchat každý den."

Charlie zrovna spala v pokoji své matky, přes den přesouvali postýlku dovnitř do pokoje, který se dal zamknout. Opatrnosti nebylo nikdy dost. Když vycházela Elizabeth z lodi, uzavřela i hlavní vchod. Vydala se za Davidem do jeskyně, aby si prohlédla jeho práci.

Vzduch byl venku tak čerstvý, tohle jí pravděpodobně bude na Zemi velmi chybět.

Z jeskyně se ozývalo cinkání kovu. Vysoká pec, která se podle historických ikonografických i písemných pramenů takhle stavěla ve 14. století na tavbu železa, stála opodál jeskyně. Tehdy ji pomáhala s Davidem stavět, plácala hlínu a on opracovával velké kameny, aby vytvořili zakulacené zdi pece. Horší již bylo sehnat měchy, které měly dovnitř vhánět vzduch, protože se na Zemi vyráběly z kůže. Kůže byla k dispozici i zde, ale pouze z menších hlodavců a největší z nich snad měli velikost krtka či morčete. David byl za malé hlodavce rád, vždycky říkal, že horší by bylo, kdyby se tu proháněly velké dravé šelmy. V jiných částech planety šelmy žít mohly, to bylo pravděpodobné, ale zatím na ně nenarazily.

„Ahoj," pozdravil David a narovnal se od provizorní kovadliny. Na téhle planetě pro ně bylo vlastně vše provizorní. Elizabeth začínala mít pocit, že se ani jinak než provizorně žít nedá.

„Ahoj, jdu se podívat na čem dnes pracuješ," rozhlédla se po jeskyni, dala si přitom ruce v bok, „pec funguje, jak vidím," poznamenala, když spatřila na kovadlině houbovitou strusku, kterou David zpracovával. Pracoval v šeru, ale nevadilo to, jeho oči byly vytvořeny pro dobrou viditelnost i za velké tmy.

„Ideální podmínky tu stejně pro nic nebudou," pokrčil David rameny, držel v ruce menší kladivo, které bylo zachráněné ještě z původní lodi. Tvář měl dnes trochu špinavou od hlíny a ruce také, celé dny se pohyboval po venku. Nikdo z Weylandovy společnosti by nevěřil, že je to jejich android, takhle zašpiněný. Krásně se přizpůsobil pobytu venku. Působil více lidsky, když už dávno nebyl ve svém uhlazeném oblečení. Zdálo se, že i své původní robotické pohyby téměř zapomněl a přizpůsobil si ladnější lidská gesta a způsoby pohybu.

„Žijeme tu jako za dávných dob," tato představa se jí líbila, jako archeoložka studovala všechno o pravěkých lidech, přes protohistorii až do středověku, přišlo jí proto zajímavé si vyzkoušet takhle nějakou dobu žít. Bylo to sice nucené a na jiné planetě, ale i tak se v jejich situaci snažila spatřovat útěchu.

„My tu máme rozhodně zajímavou dobu. Oblečení, jídlo a různé materiály si zajišťujeme sami a na všechno se díváme pod mikroskop. Pro lidi dystopie, pro archeoložky utopie," i smysl pro humor se v něm po čase rozvinul. Jednalo se pouze o její smysl pro humor, protože jiný kopírovat od ostatních lidí nemohl, když ona byla jediná dospělá osoba na planetě, ale co víc si žena mohla přát.