Zápis Davida z 10. února 2097
„Obě se mi vrátily. Charlie je zcela zdravá, i když vykazuje abnormální genetické výsledky. Začal jsem uvažovat nad možností, že Strůjci a lidé nemusejí být tak příbuzný druh, jak jsme si doposud mysleli. Charlie je více než kříženec mezi člověkem a Strůjcem, snad jakoby byla novým humanoidním druhem. Slíbil jsem doktorce, že Charlie uzdravím. Jenže já ji nemám jak uzdravit, ona není nemocná. Ona je to, čím je."
Zkoumal ji, neprováděl žádné fyzické testy ani malou Charlie netrápil, pouze pozoroval. Přinášel jí různé druhy zvířat, co na planetě našel a sledoval interakci mezi nimi. Vše se zdálo z počátku normální, avšak čím byla Charlie starší a více mluvila, tím se další a další tvorové začínali stahovat kolem jejich domovské lodi.
„Mohou přijít i nebezpečná zvířata, Davide, o tom jsi neuvažoval?" zeptala se ho jednoho dne doktorka. Android se na ni jen rychle podíval přes rameno a zase se otočil zpátky k lesu, před kterým stáli, „všimla sis, že tu nerostou houby?" zamračil se. Elizabeth si povzdechla, protože on už si naprosto dělal, co chce, už ji ani neposlouchal, co říká. Kdyby nebyla teď často naštvaná, dokázala by se i zasmát nad svojí úvahou, že ve vesmíru opravdu nemůže existovat dokonalý muž, ani když je uměle vyrobený.
„Jistěže všimla," alespoň ona nedělala, že ho neposlouchá a následovala Davida do lesa. Charlie šla mezi nimi a poskakovala na mechem zarostlé zemi. Tato cesta jakoby ubíhala sama, jakoby šli po cestě, kde už někdo několikrát prošel, a přesto zde museli být první. Nemluvili, ale ticho tu nebylo, všechno mělo své zvuky. Větřík mezi stromy, hebké listy, které se zdály, že vytváří hudbu, když se třou o sebe. Byl to ráj, skutečný ráj.
„Ale kolem lodi malé houby rostou," poznamenala Charlie, jen v okolí už tomu tak nebylo. David se díval stále před sebe, držel poskakující Charlie za ruku a opatrně kladl boty tam, kde se mu mech zdál bezpečný, „uvědomuješ si někdy, jak vzácné jsou ženy?" zeptal se, nejspíš promluvil k oběma. Na to se Elizabeth ani nemohla pousmát, protože nepředpokládala u androida něco, co by mohlo mít romantický podtext, nýbrž vše bral pouze z biologického hlediska. Rozhodla se mu neodpovídat.
„A ty houby, ano," navázal proto David na předchozí slova Charlie, „rostou jen v oblasti lodi," pokýval hlavou a zastavil se na mýtince, kde bylo více mechu, než po cestě, „tam jsi trávila nejvíce času ty, doktorko. Jsou to zvláštní organismy, houby," pousmál se.
„Houby rostou jen kolem mě? To mi tady chceš říct?" zdvihla obočí.
„Chci se tě zeptat na něco důležitého, týká se to Charlie," pohlédl dolů na dítě, „miluješ ji?" zeptal se zastřeným hlasem a Elizabeth z toho vynechalo srdce. Plánoval s ní snad David něco provést? Napravit své chyby?
„Ano," přitáhla si ji blíž k sobě a David ručku dítěte pustil, aby mohlo k matce, „to co vím," poznamenala, „nic nezmění na tom, že ji miluju," dřepla si k ní a pevně ji objala. Charlie se na ni podívala, „já tebe taky, mami," řekla jí, cítila tíživou atmosféru mezi nimi, mezi lidmi, které pokládala vždy za své rodiče. David vypadal ve tváři zasmušile, „a mě?" pohlédl doktorce do očí.
Elizabeth stála před složitým problémem. Android se dožadoval něčeho, čeho žádný jiný předtím. Chápal vůbec, co ten cit je anebo to pouze kopíroval z filmů, které sledoval? Z fikce, kterou si na planetě vytvořil?
„To je komplikované," odpověděla, protože tak to cítila. David se jedním krokem oddálil, prošel se po mechu, na kterém stáli, „chceš říct, že je to složité, protože nevíš, jestli já jsem něčeho takového schopen. Chceš říct, že je to příliš těžké, milovat, když mám na dotek syntetickou kůži, která se jen má podobat lidské, ale krev v ní neproudí, proto je na dotek studená a nechutná?"
ESTÁS LEYENDO
Millennium 「Prometheus」 「David 8」
Ciencia Ficción⃰ Předchozí zápis Davida z 5. ledna 2094 ❝Já David a doktorka Shawová jsme jediní, co přežili výzkumnou misi ze 17 členné posádky. Uprchli jsme mimozemskou lodí z nehostinné planety, a jak řekla doktorka - „už víckrát se tam nechci vrátit." Já také...