Čtenářský cyklus: Kouzlo Vánoc [MadaNaru, ItaDei, KakaObi] ✓

Kapitola první

Zdravíme! Přinášíme vám první čtenářský cyklus, neboli Vánoční povídku. Před časem jsme za vámi přišly s dotazníkem, ohledně toho, čeho by se povídka měla týkat. Vybraly se tři páry, žánr a dokonce jste nám zanechali spoustu větiček, slov, či situací, z nichž je povídka poskládaná. Vycházet bude ob den celý prosinec :3 Enjoy :3

Byl krásný, teplý slunečný den, skoro jako vyšitý z katalogu na naprosto perfektní brzké jaro, avšak vzhledem k faktu, že téhož dne o půlnoci lidé převrátili stránky z posledního listopadu na prvního prosince, bylo to trochu zvláštní. Místo toho, aby se obyvatelstvo Konohy, jednoho menšího, ale přesto prosperujícího a poměrně šťastného městečka v Japonsku, radovali, že se ještě o pár dní déle ohřejí v záři hřejivých, slunečních paprsků, většina z nich byla posmutnělá a možná, že i trochu mrzutá. Hlavně, když se jednalo o děti, které se již těšily na to, až si budou moct spolu se svými kamarády či rodiči nasadit teplé palčáky a kombinézu a půjdou stavět sněhuláka, nebo až si vezmou sáňky či boby, vylezou na nejbližší kopec a užijí si chladné odpoledne plné zábavy.

Nejinak tomu bylo i v jednom z menších domků na předměstí, kde zrovna v ten okamžik koukal z okna plavovlasý mladý muž kolem dvaceti pěti let se smutným výrazem ve tváři. Vlasy měl svázané ve vysokém culíku, z něhož mu zlatavé prameny splývaly podél tváře a krásně ji tak rámovaly. V obličeji měl ponurý, skoro až zoufalý výraz a každou chvíli uhýbal pohledem stranou. Pro náhodného kolemjdoucího, který by si ho snad mohl všimnout, by potom vypadal jako velký blázen.

"Děje se něco, Deii, miláčku?" zeptal se ho jeho o tři roky starší přítel, který zrovna v ten okamžik seděl na gauči a četl si nějakou starou knihu.

Jmenovaný se na něj otočil. "Jak jsi na to přišel?" kuňkl.

"No...," zamrkal a přehodil nohu přes nohu, "každou chvíli koukáš z okna na kalendář a zpátky a vzdycháš achjo, proč já. Pak už nebylo těžký uhodnout, že se asi něco děje."

Zlatovlásek si povzdechl, zatáhl záclonu a šel si sednout k němu na gauč. Nechal ho, ať zvedne paži, aby se k němu mohl pořádně přitulit a jen pokrčil rameny. "Tohle jsou naše první společný vánoce a já chtěl, aby byly výjimečný," fňuknul.

Druhý položil knihu vedle sebe a pořádně blonďáčka sevřel v náruči. "Vždyť budou."

"Bez sněhu ne," našpulil se Deidara jako malé děcko a složil ruce na hrudi, "Těšil jsem se, jak budeme každej den zaškrtávat dny do vánoc a do silvestra a jak venku bude hrozná kosa, bude sněžit a krásně mrznout. Na oknech by to pak dělalo takový ty pěkný obrázky."

"Deidaro," odmlčel se jeho tmavovlasý partner, "Ty zimu nesnášíš. Pořád brečíš, že mráz ti vysušuje vlasy. A díky sněhu se ti zase krabatěj."

"To je fuk," odsekl, "Jen tohle budou moje první svátky bez bráchy a já myslel, že budou prostě jiný. A ne, aby bylo venku deset stupňů a stromům rašily listy."

Uchiha Itachi, tmavovlasý vysoký muž, který mu už desátým měsícem dělal společnost v romantické oblasti života, se narovnal a zavrtěl hlavou. Chvíli přemýšlel, čím by mu asi tak mohl udělat radost, než se mu v mysli objevila pomyslná žárovička.

"Hele jestli chceš, bráchu klidně pozvi. Naši a Sasuke jsou stejně na vánoce u moře a na to já nikdy nebyl. Jestli chceš, můžeš ho pozvat," napadlo ho, "A já můžu říct Obitovi a pozvat strýčka Madaru."

"To je ten úchylák, o kterým jsi mi vyprávěl?" zamrkal, "Nevím, jestli chci, aby se někdo takovej promenádoval kolem mýho mladšího brášky."