Čtenářský cyklus: Kouzlo Vánoc [MadaNaru, ItaDei, KakaObi] ✓

Kapitola druhá

Druhý den ráno bylo pro krátkovlasého Uchihu jako každý jiné. Jakmile mu v šest zazvonil budík, během několika vteřin jej vypnul a několikrát sebou zamlel, než se posadil. Hřbety dlaní si promnul ospalé oči, několikrát zazíval a nakonec vstal z gauče, který momentálně sloužil jako jeho nová ložnice. Od té doby, co se jeho manžel začal kurvit s jinými, respektive od chvíle, co to konečně po nějaké době prasklo, s ním odmítal spát v jedné ložnici. Stačilo, aby se jen podíval na ten jeho debilní ksicht s jizvou přes oko, aby se mu začínala otevírat kudla v kapse. Doteďka nechápal, jak mu to mohl udělat.

Rychle, aby se připravil, vstal a zamířil rovnou do koupelny. Střední škola, v níž už léta vyučoval matematiku a zeměpis, sice stála od jejich vily jen malý kousek a cesta tam trvala sotva patnáct minut autem, avšak i když vyučování začínalo každý den až pět minut před osmou hodinou, raději se v poslední době budil takhle brzo. Dřív, ještě předtím, než se mezi ním a jeho manželem všechno totálně pokazilo, jezdili do práce vždycky jedním autem. Kakashi se ty vymaštěné a nikdy neposlouchající blby snažil naučit alespoň něco z japonské literatury, ale že by to k něčemu bylo, se říct nedalo.

Možná, že přesně v tomhle vězel zakopený pes. Vždycky se přece říkalo - nekálej tam, kde jíš. Možná, že přece jen měl nastoupit jako ředitel marketingového oddělení do rodinné firmy, když ho o to strýček Fugaku tak často žádal. Ne, on se prostě musel jako pravý Uchiha postavit na hlavu a raději jít učit.

Jakmile dorazil do koupelny, vyčistil si zuby, dal si krátkou sprchu a v neposlední řadě do sebe kopnul několik prášků na vysoký tlak, jak bylo jeho zvykem. V poslední době jich ale musel brát daleko víc. Buď to, nebo brutální vražda svého partnera. A do vězení se mu opravdu nechtělo.

***

Když konečně dorazil do školy, vyrazil rovnou do svého kabinetu, aby si pořádně připravil všechny věci na první hodinu. Měl tak špatnou náladu, že se mu v hlavě začínala formovat myšlenka na to, že těm nevděčným fakanům dá nějaký pořádně těžký test. Z matiky skoro všichni stejně propadali, takže to pro něj nebude určitě nic těžkého.

Už už strkal klíč do zámku, když ho v jeho činnosti vyrušil cizí, roztřesený hlas.

"O-Obito?"

Jmenovaný se otočil a zadíval se do tváře tomu, který mu způsobil všechny ty problémy. Sjel culíkatého muže s hnědými vlasy a čokoládově hnědýma očima od hlavy až k patě a jen si naštvaně odfrknul.

"Co chceš?" vyštěkl na Iruku, jenž byl momentálně ten poslední, s kým se chtěl bavit.

"C-chtěl bych se ti omluvit... Já... Já nech-"

"Cos nechtěl? Nechtěl jsi šukat mýho manžela za mými zády? Nebo jsi nechtěl, aby to prasklo a tys byl přede všema ostatníma učitelama nejen za rozbíječe vztahů, ale i za levnou děvku? Protože fakt pochybuju, že jsi prdelí náhodou upad' na jeho postavený péro," nakrčil zvědavě obočí. V hrudi se mu vzedmul obrovský vztek a hrozilo, že se každou chvíli přestane ovládat, což bylo něco, co mu na jeho vysoký tlak a celkový zdravotní stav rozhodně moc nepřispělo.

Druhý muž zbledl a vypadal, že snad každou chvíli omdlí. Z Obita šel, kvůli vší té energii a auře, kterou vyzařoval, strach i normálně, ale teď?

"Nevěděl jsem, že-"

"Co? Že jsme manželé? Jasně, sice nemáme stejné příjmení, ale ten snubní prstýnek na prstě ti snad mohl něco napovědět, ne?" zavrčel a před očima začínal vidět rudě.

"O-On-"

"Co on?! Tak už se kurva vymáčkni!" rozeřval se na celou chodbu a v duchu děkoval Jashinovi, že sem dorazil takhle brzo a že je tedy při téhle scéně nemohl nikdo pozorovat.