𝐓𝐢𝐦𝐞 𝐰𝐢𝐥𝐥 𝐭𝐞𝐥𝐥 🕐🀄

| Kapitola 18 |

Minule jste četli :

"Izu? Ty letíš do Španělska?" zeptala se. "Ano, musím vidět Toma." řekl jsem smutně.

"Ale víš, že je v nemocnici, že ano?"

"Ano vím."

"Tak mám novou zprávu. Tom v noci přestal vykazovat jakýkoliv pohyb." řekla a mé srdce..

Jako kdyby ho teďka na místě, někdo rozerval.

Pak jsem zavěsil a začal naplno brečet.

Proč on? Proč sakra? Já nechci aby se mu něco stalo..

"Izu, co se stalo?" zeptal se David a všichni z naší party se na mě koukli. "Tom, přestal vykazovat jakýkoliv pohyb." řekl jsem a ostatní byli zticha.

"To je snad zlý sen." řekla smutně Emma.

Taky si říkám..

~~~~~~~~~~~~~~~~~~

"Vystupovat." řekla letuška a my se klidili ven s letadla. "Moc krásný let." zasmál se Maty.

"Luci, najdeš na mapách ulici. Calle 345? Aby jsme věděli kudy jít." zeptal jsem se a Lucka kývla.

"Co je španělsky calle?" zeptala se Natka. "Ulice." poznamenal David.

"Není to daleko, pojďte." řekla a tak jsme šli za ní. A opravdu, byli jsme za chvíli na místě.

"Tohle je Tomův dům?" zeptal se Dazai. "Měl by být."

Ani jsme nemuseli klepat. Dveře se otevřely.

"Děti... Jste tady." objala nás mamka od Toma.

Byla opravdu zdracená..

"Pojďte dovnitř." řekla a tak jsme šli.

"Je nám moc líto co se Tomovi teďka momentálně děje." řekla Emma. "Nojo.. Snad to zvládne."

"Ahoj, Izu." seslezla ze schodů Ochaco. "Ty jí znáš?" zeptala se Natka. "To je sestra od Toma."

Nati, Nati..

"Ahoy, Ochaco." usmál jsem se. "Volala jsem tvé mamce Izu, s Yujim by tu měli být zítra."

Ne mojí mamku ne..

Ta mě zabije..

"Jinak jestli chceš.. Můžeš se za ním podívat já byla před hodinou a prej se předtím než jsem přišla probudil. Akorát já ho pak zastihla jak zase spí."

Takže je už opět při smyslech.

"Možná ho chytneš právě jak bude vzhůru." chtěl jsem se už radovat. Ale..

"Miruko, ale Midoriyu tam nepustí. Není rodinný příslušník." řekl taťka od Toma. "Jinak ahoj děcka."

"Ahoj." řekli jsme. "To vážně?"

"Nechcou aby ho moc lidí navštěvovalo." řekl. "Aha." zesmutnil jsem. "Ale tak podívej se jakou dálku urazili." ukázala na nás.

"Tak já tam půjdu sváma."

"Ale neměli byste jít všichni." řekla mamka od Toma. "No tak půjde Izu, Maty, David, Lucka a Natka." řekla Emma. "My půjdeme jindy kdyžtak."

Čekal jsem, že semnou půjde právě tahle čtyřka..

Tak jsme s Tomovým taťkou jeli do nemocnice a tam nakráčeli až k pultu kde byla doktorka.

"Ano?" zeptala se. "Mohl bych vidět svého syna? Toma? Pokoj číslo 67." řekl a ona podala kartu a pustila nás.

"Tak dobrý." vydechl si. "Jak vám vůbec máme říkat?" zeptal se Maty. "Říkejte mi normálně Justine a mamce od Toma Miruko." zasmál se.

Jeho rodiče jsou hrozně v pohodě.

"Moment, stůjte." řekl jeden doktor. "Za kým to jdete?" zeptal se a Justin ukázal kartu.

"Takže vy jste otec?" zeptal se. "Ano."

"A vy jste kdo?" zeptal se na nás. "Jsme Tomoví spolužáci." řekl David.

"Fajn, ale dlouho se u pacienta nezdržujte. Potřebuje klid." řekl. "Jasnačka."

Pak už jsme přišli před pokoj 67.

"Tak běž Izu." usmál se David. "Já? Vy nejdete?"

"Ne, kdyžtak pak." a strkli do mě.

Já mám strach.

Vešel jsem dovnitř a viděl tmavou místnost.

Na posteli sedělo tělo a mluvilo se sestrou v nemocnici.

"Izu!!" řekl Tom a chytl se za hrdlo. "Kdo jste??" zeptala se sestra. "Já, jsem přítel Toma.. Přišel jsem se podívat s naší třídou na jeho zdravotní stav."

Nevypadala moc na to, že by mě tu sním měla nechat o samotě. Ale nakonec se pousmála.

"Fajn, Tome kdyby něco zmáčkni tlačítko." upozornila ho doktorka. "Jojo."

Když odešla nastalo taková euforie.

Konečně ho vidím na živo..

Ale ne tak jak bych si přál..

Chtěl jsem vidět šťastného, jako ten první den kdy jsme se setkali.

Ale místo toho ze sebe vydává poslední zbytky sil.

"Tome.." objal jsem ho. "Izu, prosimtě co tady děláš?" tvářil se vyděšeně. "Co asi? Přijel jsem za tebou."

Celý jsem se klepal..

"Jak víš, že jsem v nemocnici? Jsem tady teprve dva dny." řekl. A já mu chtěl všechno rychle říct.

Ale ne.. Musím se uklidnit.

"Ředitel a učitel nám to řekli včera a my se zbalili a odjeli za tebou." řekl jsem.

"My?" zeptal se. "Ano, Emma, Natka, Lucka, David, Maty, Dazai, Ray, Norman, Gojo, Shoto."

"Oo." řekl a pak se držel zase za krk a vykašlal devět okvětních lístků.

To je na tom tak špatně??

"Jak se ti daří?" zeptal jsem se. "Jde to. Moc, ale nevnímám okolí. Tak ani moc nevěřím, že jsi tady." zasmál se a já sním.

"Izu, opravdu řekni, proč jsi tady. Nechce se mi věřit, že by si právě ty sám od sebe odjel do Španělska."

Mám mu to říct?

"Tome, nějak jsem přemýšlel o tom všem, co si mi připomínal.. Že ti nerozumím. A vážně v některých věcech je to pořád pro mě španělská vesnice. Ale vím věc kterou opravdu nelituju, že jsem zjistil až teď.. Nemoc HanaHaki je nemoc neopětované lásky. Nevím jestli ti to nějak pomůže, vůbec nevím co udělat aby jsi byl zase zdravý. Ale chci ti říct, že..."

Koukl jsem na jeho překvapený výraz.

"Miluju tě Tome, moc." řekl jsem.

Tak a je to venku.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Hej hoo! Další kapitola je tady, už se blížíme do finiše. Posledních šest kapitol vás čeká.

Děkuji za veškerou podporu.

Mějte se a zatím ahoj.