Čestný muž (SNARRY)

2.kapitola- část pátá

„Sedni si."

„Chci jen knihu."

„Podám ti ji."

„Severusi, oceňuji tvůj zájem, ale je mi mnohem lépe, než mi bylo. Jsem dokonale schopen projít si knihovnu." Řekl Harry lehce pobaveně.

„Slíbil jsem, že tě nechám na pokoji, když mi slíbíš, že budeš odpočívat." Řekl Severus. Vyšel z laboratoře lektvarů a uviděl Harryho, jak se potlouká po knihovně, a to ho velice rozladilo.

Zpráva o uvěznění Evana Rosiera a následný dopad na Harryho poněkud odsunuly jeho zotavení. Byl zesláblý a nejistý na nohou a několik dní poté měl horečku. Zlepšoval se, ale Severus byl opatrný.

"Dnes máš návštěvu, musíš na to mít sílu." Řekl Severus.

Harry se na něj usmál a naklonil hlavu na stranu, bylo to gesto u kterého si Severus snažil namluvit, že mu to rozhodně nepřipadá roztomilé. „Mít tu kamarády na šálek čaje je těžko namáhavá činnost." Namítl. Když viděl, že má Severus připravený protiargument, Harry zmenšil vzdálenost mezi nimi a umlčel manžela polibkem.

"To je podvod." Zavrčel Severus a Harry ho objal kolem krku.

„Já vím." Řekl Harry s hranou kajícností. „Probouzíš ve mně mou zmijozelskou stránku." Řekl Harry, naklonil se k němu a dal mu několik lehkých polibků na čelist.

Po jeho noční zpovědi se zdálo, že Harry vzal Severuse za slovo, že mu věří, že mu ten muž nechce nic jiného než mu pomoci. Nejen, že ochotně přijímal jakoukoli náklonnost, která mu byla nabídnuta, ale také ji sám podněcoval. Severus měl pravdu ve svém prvotním úsudku, že dát Harrymu přesně to, co potřebuje, po čem touží, když dojde na intimitu, je správná cesta, a byl odhodlán ukázat Harrymu veškerou laskavost a náklonnost, které je lidsky schopen.

Harry přijímal každý dotek, každý polibek, jako by na tom závisel jeho život. Severus se obával, že poté, co si vylil srdce, se mu bude kvůli pocitu hanby vyhýbat, ale Harry ho znovu překvapil. Když se probudil v Severusově náruči a viděl, že Severus tam po tom všem stále je, jako by se v Harrym něco pohnulo a jeho vnitřní hradby zmizely. Uvědomil si, že Severus jím není znechucený. Severusovi se zdálo, že se mu podařilo dokázat, že mu může Harry věřit.

„Takhle mě nerozptýlíš." Řekl Severus, ale sám vlastním slovům nevěřil.

„Ne?" Zeptal se Harry, odtáhl se a zadíval se na Severuse s úsměvem, který se nedal popsat jinak než jako rozpustilý. Severuse ten pohled zahřál u srdce.

„Ne." Řekl Severus, co nejvážnějším hlasem. „Snědl jsi všechen oběd, který ti Krátura připravil?"

„Do posledního kousku." Řekl Harry posměšně.

„Drzí spratku." Zamumlal Severus, předklonil se a znovu políbil Harryho rty, objal ho a přitáhl si ho blíž. Jedna z Harryho rukou ho hladila po krku a Severus nemohl uvěřit, že žil, aniž by věděl, jaký dopad na něj takový neškodný dotek může mít.

Harry tiše zasténal, a než si Severus uvědomil, co dělá, prohloubil polibek. Nemohl si pomoct. Harryho pevné tělo tak blízko a ruka, která pokračovala v jemném hlazení, ho odrovnalo. Jeho jazyk se setkal s Harryho a projel jím proud elektřiny, který ho vrátil do reality. Odtáhl se a proklínal sám sebe, že si dovolil zajít tak daleko.

„Promiň. Neměl jsem to dělat." Řekl, popadl dech a sklopil oči, aby měl Harry příležitost se sebrat.

„Za to se neomlouvej." Řekl Harry a Severus k němu znovu vzhlédl. Harrymu zářily oči a usmíval se. Naklonil se dopředu, aby měl rty v úrovni Severusova ucha, a tiše zašeptal, "Vlastně, jestli se to nebude opakovat, budeme si muset promluvit."

Severus nedokázal potlačit zachvění a zavřel oči, když mu Harryho dech polechtal ucho. Drahý Merline, ten kluk bude jeho smrt. Byl milosrdně zachráněn zvonkem. Vyprostil se z jeho objetí a než odešel z knihovny střelil po něm zamračeným pohledem.

Otevřel přední dveře, pozdravil Draca, Weasleyho a Grangerovou, kteří ho všichni přivítali zdvořile, i když trochu neohrabaně. Pustil je dovnitř a pokynul jim, aby šli do knihovny. Chystal se znovu odejít do laboratoře, když Harry vystrčil hlavu ze dveří a řekl, „Ty se k nám nepřidáš?"

„Myslel jsem, že bys ocenil trochu času s přáteli." Odpověděl Severus.

„Ocenil bych, kdybys tu byl taky chvíli se mnou." Řekl Harry s tím zatraceným úsměvem, který způsoboval, že mu Severus nemohl nic odmítnout.

Tak se stalo, že Severus Snape, bývalý mistr lektvarů bradavické školy čar a kouzel, strávil odpoledne potím čaje a jezením sendvičů se čtyřmi svými bývalými studenty. Moc rád by řekl, že je to hrozné trápení, trávit čas s těmi směšnými lidmi, ale když viděl, jak je Harry šťastný, že má kolem sebe přátele, jak se směje, vtipkuje a škádlí, Severus by strávil odpoledne s každým bývalým studentem.

Severus předpokládal, že kdyby byl nucen to přiznat, mohl by neochotně připustit, že Grangerová a Weasley jsou vlastně docela dobrá společnost. Samozřejmě, že si vždycky uvědomoval inteligenci Grangerové, ale po válce, co opustila školu, ztratila dívka spoustu té dráždivé potřeby dokazovat své intelektuální schopnosti a změnila se v sebevědomou, bystrou ženu, která vedla podnětný a prospěšný rozhovor.

Zdálo se, že i Weasley po odchodu ze školy velmi vyzrál. Měl sebejistotu, kterou u něj Severus nikdy předtím neviděl, a choval se sebevědomě. Z chlapce byl náhle dospělý muž.

Draco byl také jiný. Severus předpokládal, že by bylo nemožné, aby se nezměnil, vzhledem k tomu, že trávil čas se Zlatým triem a bylo třeba říci, že byl do Weasleyho nechutně zamilovaný. Náklonnost a láska, kterou k sobě oba muži chovali, byla možná jednou z nejočividnějších věcí, jakou kdy Severus viděl. Všiml si toho už před několika měsíci na své svatbě, ale vzhledem k tomu, že měl v té době jiný pohled na věc, moc si toho nevážil.

Celou tu dobu přemýšlel, co stálo za tím, že Draco změnil strany, nejenže zachránil Harryho, ale přitom zabil vlastního otce. Teď to věděl. Láska k Weasleymu Draca kompletně změnila a otřásla jím v nového člověka, ochotného udělat cokoliv a riskovat všechno pro muže, kterého miloval.

Severus právě uklízel nádobí a čajový servis, zatímco Harry ukazoval ostatním zahradu a veškerou práci, kterou na nich vykonal, když ho vyrušilo odkašlání. Prudce se otočil. Weasley stál ve dveřích a snažil se tvářit nonšalantně, ale lehký třes rukou dokazoval opak.

"Myslel jsem, že jste na zahradě." Řekl Severus.

„Byl jsem." Weasley popošel trochu dopředu. „Chtěl jsem s vámi mluvit."

Severus se napjal. Když spolu s Weasleym mluvili naposledy, nebylo to nijak zvlášť srdečné. Ujišťoval se, aby jeho tvář byla tak pasivní, jak jen může být, zvedl obočí a řekl, „Hm?"

Weasley se zhluboka nadechl a ohlédl se přes rameno, než vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Chvilku se na Severuse díval, pak řekl, „Myslím, že vám dlužím omluvu."

Severus nedokázal skrýt překvapení, ale bylo mu to jedno. „Prosím?" Zeptal se a snažil se udržet vyrovnaný hlas.

„Obvinil jsem vás, že vám na Harrym nezáleží, a za to se musím omluvit. Navzdory nemocím, kterými si prošel, nikdy jsem ho neviděl vypadat tak dobře... nebo tak šťastně. Už se zase usmívá. Pořádně jí a vypadá, jako by spal víc než 20 minut za noc. Všichni jsme se snažili, dělali jsme, co jsme mohli, abychom mu pomohli, aby byl zase v pořádku, ale zdálo se, že jsme se k němu nikdy nedostali.„

Weasley se lehce usmál a Severus s úžasem zjistil, že je to mířeno na něj. „Nevím, jestli někdy budeme přátelé, nebo jestli se někdy budeme vnímat jinak než jako bývalý otravný student a bývalý zlý, sadistický profesor lektvarů." Dodal s úsměvem.
"Ale nebyl bych muž, kdybych neuznal to dobré, co jste pro něj udělal a upřímně vám za to nepoděkoval."

Severus byl ohromen. Snažil se vymyslet adekvátní odpověď, když Weasley přešel místnost, postavil se před něj a podal mu ruku. Severus chvíli zíral na ruku pihovatého, než ji uchopil a pomalu si s ním potřásl. Zázraky vážně existují.