Minulost nás pronásleduje. Všechny.

Já ano

Severus nebyl schopný racionálně uvažovat. 
Jeho city a zdravý rozum ovládal nezvladatelný strach. 
Kdyby se za ní nevydal...
Skončilo by to nejspíš dívčinou smrtí, protože ten tvor lačnil po krvi. Nevěděl, co to mělo ksakru být, ale byl si stoprocentně jistý jedinou věcí. 
Nefungovala na to stvoření většina kleteb, které znal. 
Severus měl dokonce pocit, jako by je netvor odrážel vlastními protikouzly, ale to bylo zhola nemožné. Až jím vytvořená kletba Sectumsempra účinkovala. 
Ale tyto myšlenky byly v tuhle chvíli snad tím posledním, co vnímal.
Držel Yevu pevně za ramena, a měl pocit, že kdyby jí pustil, už by ji nikdy nenašel. Slova podnícená svým strachem o ní, toužil vzít zpět, ale už bylo pozdě. Tolik se bál, že se nechal naprosto ovládat panikou a vztekem. Jak mohla být takhle lehkomyslná? 
Cožpak jí bylo jedno, že se s ní něco stane? 
Že na ní někdo čeká, a pokaždé umírá strachy, že už nikdy nespatří její tvář? 
Nemám rodinu, přátele ani lásku, řekla mu kdysi dávno. Ve skutečnosti to tak dlouho nebylo, ale Severusovi připadalo, jako by od té chvíle v učebně lektvarů, utekla celá staletí.
Co byste chtěl slyšet, profesore? 
Tahle odpověď na jeho vlastní krutá slova, Severuse odrovnala. Tolik se v mnohém tahle situace podobala té, v níž přišel kdysi o Lily. 
Když svou lásku ve vzteku nazval...
Mudlovskou šmejdkou. 

Najednou nevěděl, co vlastně říct. 
Severus oněměle pátral v Yevině sklopené tváři po odpovědi. Stále cítil, jak mu zběsile pumpuje srdce a dech se úží v hrdle.  
,,Co byste chtěl ještě sakra slyšet?!" Vzlykla a v jejím zlomeném hlase se odrážela bolest. Nejspíš jí doopravdy ublížil - mnohem víc, než ten netvor. Mnohem více, než si uvědomoval. 
,,Nezáleží na tom, co bych chtěl já," přiměl se říct a oči mu zeskelnatěly. 
Dívka k němu konečně zvedla pohled a on spatřil zuřivost skrytou za oponou slz. 
Jen doufal, že mu někdy odpustí. 
,,Měl jste si, v tom případě, ušetřit práci profesore," odstrčila ho od sebe, tak prudce, že se málem převrátil a spadl naznak do sněhu. 
Severus udržel rovnováhu a pootevřel rty, aby dívce odpověděl. 
Ona však byla rychlejší - náhle doopravdy litoval všeho co jí řekl, protože se do něj pustila stejnou vervou. 
,,Jestli jste mě nechtěl zachraňovat, tak jste mě měl nechat. Já o pomoc nevolala," odsekávala jednotlivá slova jako by byla z ledu. 
,,Slečno Gardaninová-" 
,,Nikomu bych nechyběla," zasyčela mu náhle do obličeje a on zaťal zuby. Veškeré rozumné chování se Severusovi vykouřilo z hlavy, když mu zapíchla třesoucí se prst do hrudníku. 
,,Já nejsem užitečná, a ano máte pravdu," nechávala samovolně kanout teplé slzy dolů po její tváři, když pokračovala, ,,jsem ufňukaný slaboch prahnoucí po pozornosti. Všechno jste krásně vyjmenoval." 
Severus na sucho polkl. Chtěl vzdorovat, vážně zatraceně moc chtěl, ale nebyl schopen slova. To, že jí doopravdy vše řekl? 
Ano, uvědomil si se zlostí sám na sebe, řekl. 
,,Takže si laskavě příště, pane profesore," mluvila dál dívka a on zřetelně slyšel v jejím hlase nenávist - jen nevěděl komu je určená, jestli jemu nebo jí samotné.
,,Ušetřete snahy, protože já o ně nestojím." 
To byla pro Severuse poslední kapka. 
Vrhl se na Yevu, která to absolutně nečekala, popadl jí za zápěstí a přitiskl tvrdě ke stromu za jejími zády. 
Yevě z úst pronikl napůl polekaný a napůl bolestný výkřik. Nejspíš měla pěkně zhmožděná záda od nárazu o kmen. 
Severus dívku zaklínil, tak aby se nemohla hnout, přerývavě dýchal a v srdci mu žhnula tichá zuřivost. Její slova účinkovala jako rána rozžhaveným pohrabáčem, aniž by si to Yeva uvědomila. Koneckonců své city tajil docela úspěšně. Až do teď...
Proboha, cítil se jako opilý. 
,,Pusťte mě," vyhrkla, když se k ní natiskl téměř plnou vahou. Přes obličej jí přelétl náznak paniky, když zabrala, ale se Severusem svou muší silou ani nehnula. 
,,Mlčte už," rozkázal Severus a sotva potlačoval vlastní slzy, jež ho pálily jako kyselina. 
,,Když tak moc nestojíte o mé snahy," vydechl Severus dívce do tváře a soustředil se pouze na to, aby se mu netřásl hlas, když pokračoval, ,,proč jste v tom případě lezla do Zapovězeného lesa?!" 
,,Nerozumím-" 
,,Musela jste vědět, že Vás budu sledovat. Že Vás přijdu zachránit," zoufalec. Zněl jako totální zoufalec, ale bylo mu to jedno. 
Yeva uhnula pohledem a dvakrát se hluboce nadechla, než tiše odvětila:
,,Nevěděla jsem to. Pro mě nikdy nikdo nepřišel."
,,Já ano," připomněl jí Severus stejně tichým hlasem. 
Yeva pouze zavrtěla hlavou a on cítil, jak se celá třese. 

---

Snape jí odvedl zpět do hradu. 
Yeva se cítila... zrazená. 
Nerozhodná, zmatená a zrazená - to vše bylo jistým dílem viny jejího učitele lektvarů. 
Nevěděla, jestli mu má být vděčná za záchranu, o které se vyjádřil jako o obtíži. Byla zmatená jeho chováním. Nejprve po ní štěkal různé nadávky a když se do něj pustila ona, víc než cokoliv jiného připomínal raněné zvíře.
Na druhou stranu měl v mnoha věcech pravdu, a to byl důvod proč se cítila zrazená. 
Zrazena vlastním tělem a magickou silou, která stála za prdlačku. 
Tohle musela napravit, zvlášť když měla neblahé tušení ohledně toho netvora, jenž jí napadl v lese. Také s ním musela souhlasit, že by si zasloužila vyhazov z Bradavic. Kdyby ne za neustálé porušování školního řádu, tak za slabost, kterou prokázala v boji s tou potvorou.
Snapeovo urážky nalezly správný cíl v její duši a ona se rozhodla s tím něco udělat. 
Samozřejmě že bolely. Z nějakého zpropadeného důvodu se jí dotklo, že jí Snape nazval ufňukaným budižkničemu. 
Zprvu se nedokázala ovládat - city v ní vypučely, jako když jarní stromy obrazí prvním listím. 
Měla na něj vztek, ale ze všeho nejvíc se zlobila na sebe. Bez jeho pomoci by rozhodně nepřežila. 
Když jí pomohl na nohy, beze slova je přenesl na hranice bradavických školních pozemků. Oslabená útokem té příšery se zapotácela, ale Snape jí naštěstí stále svíral v lokti. Podívala se na místo, kde jí pevně držel a byla o to zmatenější. 
Prvně si po jeho krutých pravdivých výrocích, myslela, že o ní nemá starost. Že mu na ní nezáleží. Brzy však pochopila, že to tak nejspíš nebylo.  
Když před ním selhaly její obrané zdi a z očí vytryskly slzy, Snape se zdál najednou zranitelný.  Jeho černé oči se zvláštně leskly a ona znatelně slyšela v jeho hlase lítost. 
Pro mě nikdy nikdo nepřišel, přiznala se mu ve strachu a bolesti. 
Já ano, odpověděl a odvrátil oči jinam, aby si Yeva nevšimla, toho co bylo očividné. 
Snape jí pustil a pomalým krokem se vydal směrem do hradu. Yeva jej následovala tiše jako stín a přemítala si v hlavě, celé odpoledne. 
Jeho odtažité chování v hospodě, to že jí sledoval do lesa... 
,,Omlouvám se Vám," vydechl z ničeho nic zničeně. Už se nesnažil cokoliv skrývat.
 Nejspíš na to byl moc unavený, pomyslela si Yeva. 
Chvíli přemýšlela, jak odpovědět. 
,,Měl jste pravdu," přiznala nakonec stejně tichým hlasem. Snape se prudce zastavil a obrátil se k ní čelem. 
Sníh pod jeho nohama zakřupal, černý plášť byl nasáklý vlhkem a z nebe se na zem začaly snášet líné a těžké vločky. 
Zdobily jeho tvář a vlasy, jako poprašek cukru. 
,,Já," začal a na chvíli zavřel oči, jako by se odhodlával. 
,,Měl jsem o Vás strach, Yevo." 
Yeva překvapeně pootevřela ústa a zamrkala. Takže se její domněnky potvrdily. Krom toho to bylo poprvé, kdy si uvědomila, jak zvláštně zní její jméno vyslovené jeho rty. 
,,Omlouvám se za všechno, co jsem řekl," mluvil dál, slova z něj padala závratným tempem, ,,nemyslel jsem to tak. Měl jsem vztek, který jsem si neměl vybíjet na Vás." 
Omluvil se vůbec někdy někomu kromě ní? Měla pocit, že jí věnoval víc provinilosti, než komukoliv jinému. 
Alespoň si to myslela, samozřejmě neznala celou jeho minulost. 
Byl tohle vážně Severus Snape? 
,,Jak jsem řekla," odvětila a udělala malou pauzu, jež mu dávala prostor k námitkám, ,,měl jste pravdu - měla bych přestat fňukat a začít být užitečná." 
Při znění vlastních slov, se Snape ošil a ušklíbl. 
,,Tak jsem to nemyslel." Namítl tiše. 
Yeva si založila ruce na hrudi, přičemž se jí bolestivě natáhla odřená kůže na zádech. 
,,To nic nemění na tom, že bych to... bez Vás nepřežila, profesore," při těch slovech se zmiňovaný profesor zvláštně ošil, ,,chtěla bych, abyste mě učil." 
,,Cože?" Vyhrkl Snape a ona by přísahala, že mu posledním denním světle zrudly tváře. 
,,Prosím, naučte mě se bránit. Vy... byl jste ohromný, když jste s tím bojoval." 
Snape na ní nevěřícně zíral, jako kdyby mu právě řekla, že je princeznou Walesu. 
,,Prosím," naléhala Yeva a přemáhala se, aby ho nepopadla, když se od ní odvrátil. Snape se otočil, jako by nesnesl pohled na její prosebný výraz. 
Po delším napjatém tichu se Snapeova ramena uvolnila a on prudce vydechl. 
,,Tak dobře," zašeptal. 
Na Yevině tváři se vytvořil široký úsměv. 
Navzdory všemu, co se v poslední době přihodilo mezi ní a Snapem, měla nyní nutkání skočit mu na záda a začít křepčit jako blázen. 
Po dlouhé době se cítila šťastná a netušila proč vlastně. Protože se rozhodl jí učit? Možná.
,,Tak dobře," přitakala a společně pokračovali v cestě do školy.