Dívka nebo chlapec?

32. Změna plánů

Slunce a měsíc se na nebi neúnavně střídali. Život se žil a dny běžely kolem. Léto se přehouplo přes svůj vrchol nenápadně ale se stejnou neodvratností jako každý rok.
Žně začaly, proběhly a skončily. Na polích zůstala strniště a ve stodolách se ozývaly první údery cepů.
Díky na sníh bohaté zimě patřila letošní úroda k těm mimořádně dobrým a její sklízení s sebou neslo jakousi slavnostní náladu. Zároveň znamenala i starosti a povinnosti navíc pro Viléma, Kamilu, správce i Helenu, která cítila s blížícím se odjezdem svého bratra a jeho ženy stále větší zodpovědnost a odmítala zůstat stranou. Bylo totiž potřeba prošetřit, jak velké mají jednotlivé vesnice přebytky, a podle toho stanovit, kolik obilí budou mít za povinnost odevzdat do hradních sýpek. Ty měl pod svou správou sám kníže a zodpovídal tak za to, že v chudších dobách bude mít jeho panství z čeho žít. Potíž byla v tom, že stav společných zásob byl po letech vlády Vilémova otce dosti žalostný. Stejně tak záznamy o tom, který statek vlastní kolik lánů a kolik lidí živí, byly zoufale zastaralé a už dávno se nedaly považovat ani za orientační. Vzhledem k tomu, v jakém stavu přebíral Vilém panství, nebylo nijak zarážející, že se k řešení této záležitosti v minulém roce nedostal, a tak se ani jeden z výše zmíněných čtyř lidí už od poloviny letošního léta nezabýval téměř ničím jiným. Kromě pořádku v bývalém panství Vilémova otce bylo také potřeba sjednotit systém odvodů pro obě, nyní spojená, panství. Naštěstí si Vilém za tu krátkou dobu, co je spravoval, stačil získat důvěru a úctu většiny poddaných a o Kamile roznášelo hradní služebnictvo jen to nejlepší, takže se lidé nařízeným odvodům nijak nevzpouzeli. Sem tam se někdo hádal o nějaký ten pytel navíc, ale všechno probíhalo v poklidu.
Na konci léta tedy skutečně nic nebránilo odjezdu mladé rodiny na oficiální návštěvu vévodova hradu. Helena se těšila, že ukáže Kamile i svému bratrovi, jak dokáže být dobrou hradní paní, a správce přijal Vilémovo pověření, aby na ni dohlížel a byl jí k ruce, vcelku s klidem (vzhledem k jeho sklonu očekávat vždy pro jistotu to nejhorší). Koneckonců za pár týdnů se toho zase tak moc pokazit nemůže.
A tak jednoho rána, kdy se už nad zemí začínaly povalovat první podzimní mlhy, vyrazila družina tvořená kočárem s Kamilou a Alenkou uvnitř a Vilémem a Bedřichem a ozbrojeným doprovodem na koních z hradní brány.
Helena se za nimi dívala a zhluboka dýchala. Po nějaké chvíli odhodlaně pokývla hlavou a vydala se dovnitř do hradu, aby, tentokrát bez Kamilina doprovodu, provedla ranní obchůzku.

****

Byla to prapodivná situace, ve které se s Jakubem nacházeli. Alespoň už se ale seznámila s oním záhadným místem, kam ji přivedl, a pomalu si zvykala na život v té maličké chatce uprostřed skalního labyrintu. Věděli o ní dost možná jediní dva lidé na celém světě a ona byla jedním z nich.
Zvykala si. Už od začátku měla pocit, že ji tam Jakub nechce, ale zvykala si. Beztak tam měla strávit jen dobu nutnou pro zotavení, aby si mohla být jistá, že má svůj už podruhé zvrknutý kotník opravdu dobře zahojený. Je to takový druhý Hubertův hrad, říkala si.
Během prvních několika dnů se s celým stavením podrobně seznámila. Přestože se Jakuba na nic nevyptávala, hořela zvědavostí. A zjistila, že s každým kouskem domku, který se jí stává důvěrně známým, ztrácí něco ze své nervozity, kterou cítila, poté co ji tam Jakub přivedl.
Domek byl jednoduchý. Vnitřek tvořila jedna jediná místnost. Šindelová střecha byla místy děravá. Stěny byly postavené z nahrubo opracované kulatiny a mezi jednotlivými dřevy zely sem tam škvíry, kterými dovnitř profukovalo. Dveře i jediné okno byly zasazené do přední stěny, takže skýtaly výhled na úzký průchod mezi skalními stěnami, kterým sem Alexandra s Jakubem přišli. Okno nebylo zasklené, ale bylo opatřené okenicí, která se, stejně jako dveře, houpala na kožených pantech a byla opatřená jednoduchou závorou, aby se zamezilo jejímu samovolnému otvírání. Naproti oknu bylo něco jako krb nepříliš pravidelného tvaru z neuměle pálených cihel, nad ohništěm vybavený hákem, na který se dal zavěsit otlučený kovový kotlík. Podlahu tvořila udusaná hlína. V rohu místnůstky, částečně pod oknem, se nacházelo široké lůžko. Ani trochu se nepodobalo pohodlné posteli, na kterou si Alexandra pamatovala ze své komnaty na hradě svého otce. Byla to vlastně jen nízká primitivní konstrukce vyrobená podobným způsobem jako i okno a dveře na principu jako se dělají vory - dřeva svázaná provazy a lýčím tak, aby tvořila rovnou plochu. Jako takové bylo samozřejmě zoufale nepohodlné, takže na něm dříve býval i slamník. Z toho ale po delší době, co domek nikdo neobýval, zbyly jen útržky pytloviny a pár stébel. Zřejmě padl za oběť myším. Tím veškeré vybavení, co se nábytku týkalo, končilo.
S nářadím to bylo něco jiného. Všechno, co bylo potřeba během stavby domku i během následného života v něm, tam zjevně zůstalo. Nádoby na vodu, ale i rýč, sekera, jedna dvojmužná a dvě ruční pily, dláta, palice, hoblíky a další věci, o kterých Alexandra ani nevěděla, k čemu slouží, natož aby je dokázala pojmenovat.
Celkově stavení i všechno v něm působilo dost neuměle, jako by bylo dílem někoho, kdo něco takového dělal poprvé. I tak si ale Alexandra dokázala představit, že v době, kdy bylo udržované, představovalo vcelku ucházející obydlí.
Napadlo ji, jestli se třeba na jeho stavbě Jakub nějak nepodílel. Dávalo by to smysl, ačkoliv netušila, proč by měl mít něco takového zapotřebí. Bylo ovšem jasné, že postavit dům, jakkoli primitivní, by bylo pro jediného člověka nesmírně obtížné ne-li nemožné. V takovém případě ale vyvstávala otázka, kdo je ten někdo další, a kde je teď. Jakub nikdy ani slůvkem nenaznačil, že by někdo takový byl.
Vlastně nemluvil skoro vůbec. Vztek, který hrozil výbuchem, už se sice rozplynul, nebo přinejmenším již nebublal tak těsně pod povrchem, ale zato chladný odstup se teď ještě prohloubil. Ne že by k hovoru bylo mnoho příležitostí. Pořád byl pryč. Několik prvních dnů strávil procházením okolních pěšinek, aby si znovu vštípil do paměti všechny možné cestičky a místa, která tu znal, a zkontroloval, zda se nic nezměnilo.
Následně vyvstal problém tenčících se zásob. Voda problém nebyla. Jakub ji nosil ve vědru, které bylo součástí vybavení domu, odkudsi ze skal, kudy prý protékal tenoučký potůček. Podle toho, jak dlouho mu to vždy trvalo, nebyl od místa, kde přebývali, vzdálený víc než minutu či dvě chůze. S jídlem to bylo složitější. Alexandra ještě neměla nohu v takovém stavu, aby mohla znovu absolvovat tu krkolomnou cestu ven ze skal do lesa, kde by se se svým prakem uplatnila při shánění jídla, a tak se Jakub loveckých výprav ujal sám. Opět se tedy do domku vracel jen na noc a ráno mizel dokonce ještě dřív, než se Alexandra vzbudila. Už ji ani nenapadlo se pozastavovat nad prázdnou polovinou nepohodlného lůžka, když se ráno zvedala a mnula si otlačená záda. Vlastně ji překvapilo, že se vůbec rozhodl spát vedle ní a snášet její blízkost. Jí samotné to dělalo docela problém, ale Jakub byl v tomto směru nekompromisní a nedovolil jí spát na zemi. Řekl, že pokud je to pro ni takhle nepřijatelné, na zemi bude spát on. To ale Alexandra nechtěla, a už vůbec kvůli tomu nehodlala vyvolat hádku. Navzdory tomu, že lůžko bylo natolik široké, že mezi sebou mohli mít klidně půl metru prostoru, byl to přece jen rozdíl oproti nocím pod širým nebem, kdy měli každý pro sebe svou stranu ohniště. Nicméně spala u zdi, takže se mohla spolehnout na to, že když je na ni dostatečně natisknutá, dělá pro jejich vzájemný odstup vše, co je v jejích silách.
Tak přečkali nějaký čas. Alexandřina noha se zlepšovala a už začala chodit bez opory berlí. Zatím se ale v pohybu omezovala na prostranství před domem, kde byl rovný terén a kde nehrozilo, že si čerstvě zhojený kotník zvrkne znova. Jakub viděl, že brzy bude schopna bezpečně jejich současné útočiště opustit. Bylo nutné se podle toho zařídit.
,,Poslyš," začal jednou ráno, jakmile se Alexandra na lůžku pohnula a otevřela oči. ,,Potřebuju se podívat do hlavního města."
Zvedla se na lokti, aby lépe viděla na jeho postavu opírající se o rám dveří a promnula si obličej, aby se pořádně probudila a mohla se soustředit na to, co jí chce říct.
,,Seženu si, co potřebuju, a porozhlídnu se po okolí."
Poslouchala. Nemínila se ho doptávat na podrobnosti, které by jí sám nechtěl povědět. Na to bylo jejich příměří až příliš křehké.
,,Tvoje noha je už skoro v pořádku. Říkal jsem si, že ti ve městě seženu nějaké zásoby, abys něco měla, až odtud budeš odcházet. I s cestou tam a zpátky mi to pěšky zabere tak pět dní. Do té doby už bys měla být úplně zotavená."
Mluvil chladně a věcně. Naprázdno polkla. Spělo to k téhle chvíli celou dobu, ale když ten moment přišel, stejně na to nebyla připravená. Zlobila se na sebe, že ji Jakubův přístup k jejich definitivnímu rozchodu tolik bolí. Vždyť to mohlo být daleko horší. Mohl prostě počkat, až mu bude připadat v pořádku, a pak ji bez skrupulí vyhodit a dál se nestarat. On jí místo toho dával čas se na odchod připravit, a dokonce myslel i na to, aby měla první dny v lese co jíst. Přemítala nad tím, jestli ji to těší nebo zahanbuje. Navenek se snažila nedat na sobě pocity zápolící ve svém nitru znát.
S námahou přikývla. Jako by se její tělo bránilo ten pohyb udělat. ,,Dám ti peníze," vypravila ze sebe tiše.
,,Ne," zavrtěl rozhodně hlavou. ,,Nepotáhnu s sebou tvoje peníze, abych za ně měl odpovědnost, kdyby mi je někdo ukradl." Jeho tón nepřipouštěl námitky. ,,Řeknu ti, co mě ty zásoby stály, a dáš mi to potom."
,,Dobře," špitla. Myslela si, že tím je celý jejich rozhovor odbytý, ale Jakub ještě neskončil.
,,Budu tě muset naučit cestu odtud ven do lesa," prohlásil. ,,Musíš vědět, jak se odtud dostat, když budu tak dlouho pryč. Jenom pro jistotu."
,,Myslela jsem, že přesně tomu, abych se do toho labyrintu musela vrátit, než se mi zahojí noha, se chceme vyhnout," řekla nechápavě.
,,Samozřejmě tě nikam nepotáhnu. Popíšu ti to. Velice podrobně. A ujistím se, že se to naučíš nazpaměť. Bylo by mnohem jednodušší, kdybych ti to prostě mohl napsat, ale takhle to taky půjde."
Takže on umí psát...
Mohla mu přiznat, že umí číst. Po tom všem by to bylo jedině správné. Možná by tím dokonce mohla alespoň trochu ztenčit tu ledovou zeď, která se mezi nimi teď tyčila. Jistě, pokud by to věděl, mohl by si toho zpoustu domyslet. Ale ona mu přece věřila. Věděla, že by nic z toho, k čemu by došel, nezneužil proti ní. Ale mlčela. Jen nasrozuměnou kývla hlavou.
,,Takže jsme domluvení," řekl a vyšlel ven ze dveří.
Myslel si, že Alexandra psanou podobu slova neovládá, a ona ho při tom nechala. Nelhala, jen ho úmyslně nevyváděla z omylu. Proč vlastně? Věděla, že kdyby zjistil, že k němu už zase nebyla upřímná, bolelo by ho to. Věděla to. Dokonce i přesto co se mezi nimi poslední dobou dělo. Vědomí, že i přesto není schopná tu větu vypustit z pusy, bolelo zase ji. Mlčela jsem. Seděla na lůžku zamotaná do pokrývky a v očích ji začaly pálit slzy. Rychle se je snažila rozmrkat, kdyby se Jakub náhodou vrátil. Neměla jsem důvod. Dokonce jsem to ani nechtěla. A přesto jsem to zase udělala. Chytla si hlavu do dlaní. Co to se mnou je? Co je špatně? Neumím... Jako bych byla rozbitá. Nebylo to poprvé, co ji něco takového napadlo. V období mezi matčinou smrtí a svým útěkem z domova měla takové myšlenky často. Ale tehdy s tím byla tak nějak smířená. Teď se cítila hrozně. Provinile. Zoufale. Beznadějně.
Několikrát se zhluboka a pomalu nadechla a vydechla. Spustila ruce podél těla a začala si vymotávat nohy z přikrývky.
Tohle musí přestát. Bude si muset znovu navléct to brnění, které dřív nosila a které z ní Jakub tak pracně a tak dlouho sundával. Nebylo zbytí. Zdálo se totiž, že bez téhle své vnější skořápky by se mohla začít rozpadat na kusy.