Dívka nebo chlapec?

22. Něco společného

Už málem zapomněla, jaké to je, probudit se se světlem pronikajícím jejími očními víčky, a ne zimou svírající její tělo až do morku kostí.
Jistě, bylo jí chladno. Uhlíky v ohništi už téměř vychladly a nebyly dostatečným zdrojem tepla. Od potoka stoupala vlhkost v podobě mlhy a Alexandřiny vlasy i přikrývka byly vlhké a pokryté rosou. I tak ale pociťovala, že postupující jaro se konečně začalo projevovat nejen v teplotách během dne ale i v noci.
Stále ještě ospalýma očima pohlédla přez ohniště na jejího nového společníka. Jakub tvrdě spal. Pravidelně oddechoval a některé jeho nádechy byly hlasitější, skoro jako zachrápání. Využila toho, že spí, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Měl tmavé, skoro černé vlnité vlasy, které mu spadaly do očí a poměrně ostře řezanou tvář pokrytou strništěm krátkých vousů, které si zřejmě už víc jak týden neoholil. Pleť měl snědou, i když za to možná mohl, kromě času stráveného venku za každého počasí, i pořádný nános špíny. Odhadovala, že by mohl být mladší než Jonáš, možná zhruba ve stejném věku jako Vilém. Pod hlavou měl nacpaný svůj vak a na sobě hromadu potrhaných a zablácených kusů oblečení a přikrývky. Vzpomněla si, jak mu večer trvalo, než se mu povedlo na sebe všechno naskládat tak, aby se díry nepřekrývaly a aby na něj skrz ně netáhlo. Nejhůře na tom byla jeho přikrývka, kterou se bachyni nějakým nevysvětlitelným způsobem podařilo rozervat na tři velké kusy.
Večer se rozhodli, že nebudou držet hlídky. Ani jeden z nich nebyl příliš odpočatý. Oběma chyběl spánek. Spolehli se na ochranu, kterou jim poskytoval oheň.
Alexandra natáhla ruku a sáhla vedle ohniště pro zbytky dřeva. Prohrábla zbytky žhavého a přiložila. Netušila ale, jestli má šanci probudit oheň znovu k životu v takovém vlhku. Zatímco čekala, jestli se zvlhlé klacky rozhoří, obrátila se z boku, na kterém strávila celou noc obrácená k ohni, na záda a očima kroužila kolem dokola jejich dnešního tábořiště. Byl to malý roztomilý palouček obklopený břízami, jejichž strakaté kmeny se zvedaly z orosené trávy a mizely nahoře v mlze. O kousek dál, tam kde bylo slyšet plynoucí vodu, prosvítaly z mlhy další stromy, hlavně olše a košaté vrbičky.
Dřevo v ohništi čadilo, ale nezdálo se, že by se chtělo rozhořet. Alexandra se tedy velmi neochotně vymotala z pokrývky a pláště, kterými byla přikrytá, a naklonila se nad doutnající dřevo. Foukala dlouho, až se jí z toho začínala motat hlava, a když už si myslela, že to vzdá, ozval se praskot a vyšlehly plamínky. Jakub naproti ní se trochu zavrtěl a stále ještě spící se natočil více k teplu.
Nechávala si prohřívat zkřehlé ruce a pak vstala, aby se zahřála chůzí a také aby využila toho, že muž ještě spí a došla se v klidu umýt. Už to potřebovala.
Byla rychle hotová. Voda byla studená a dno bahnité. Rychle se omyla z té nejhorší špíny a na ještě mokré tělo si znovu natáhla oblečení. Na utahování plátna kolem hrudníku si dala zvlášť záležet.
Když byla hotová, všimla si, že mlha kolem se začíná rozpouštět. Vyšlo slunce. Alexandra se najednou ocitla ve světě zaplaveném zlatem. Všudypřítomná voda se pod paprsky, které se už probojovaly až na dno lesa, třpytila a oslňovala její oči, které byly tou podívanou, přestože něco podobného neviděly poprvé, naprosto uchvácené. Rozpřáhla ruce a pomalu se otáčela kolem dokola s pocitem, že člověku by jeden takovýhle pohled měl stačit k tomu, aby mohl být šťastný. Ona se v té chvíli šťastná cítila. Pak si vzpomněla na Jakuba. Svěsila ruce zpět k bokům a pomalým krokem se vydala nazpět. Proč se vždycky zapletu s každým, koho potkám? To se naše cesty nemůžou jednoduše protnout a pak si jít dál svým vlastním směrem? Ne. Vždycky se do toho nějak zamotám! Otázka je, jestli je to tentokrát dobře nebo špatně.
Člověka, který právě zaměstnával její myšlenky, našla, jak přikládá na oheň a hřeje si ruce.
,,Dobré ráno."
Vzhlédl. ,,Dobré ráno, Sašo."
Přešla ke svým věcem a vytáhla balíček sušených jablek. Nic jiného už k jídlu neměli. Vysypala je na zem před sebe a rozpočítala je na dvě hromádky. Jednu potom podala Jakubovi a druhou si vzala sama.
,,Díky."
,,Hm," zamručela a soustředila se na žvýkání své snídaně.
Když dojedli, Jakub se protáhl, znovu si lehl vedle ohně a spokojeně si povzdechl. ,,Nechápu, jak jsi zvládnul strávit na tom stromě dvě noci za sebou. Mě úplně stačila jedna. Není nad to, ustlat si v teple u ohně, pevně na zemi." Složil si ruce pod hlavou a díval se na nebe. To bylo teď zářivě modré a bez mráčku. Po mlze už nebylo ani stopy.
,,V létě to není tak hrozné," řekla Alexandra. ,,To je teplo i v noci. A vlastně to může být i celkem pohodlné, když si umíš najít dobrou větev. Jediný problém je, když začne pršet, nebo když fouká moc silný vítr."
Jakub nejdříve svraštil čelo a pak se na ni zaraženě podíval s neskrývaným údivem. ,,Tak moment. Nechceš mi tu snad tvrdit, že na stromech spáváš dobrovolně?"
,,No jo. A co je na tom?" zeptala se trochu útočně.
,,No..." protáhl Jakub. ,,Vlastně nic. Ale proč bys to dělal? Tady dole je to přece tisíckrát pohodlnější."
,,Mám tam nahoře větší pocit bezpečí."
Na Jakubovi bylo vidět, že on její pocit tedy rozhodně nesdílí, ale už se na nic neptal.
,,Mohlo mě napadnout, že to děláš častěji, když jsem viděl, s jakou jistotou šplháš. Byl jsi na tom stromě jako doma," řekl po chvíli a trochu se na ni usmál.
,,Jo," pokrčila rameny. ,,Šplhám rád."
Jakub se znovu posadil. Zalovil rukou ve svém vaku a vytáhl dlouhý tenký provázek smotaný do klubíčka. Rozmotal ho a Alexandra si všimla, že na jednom konci, který byl schovaný uprostřed klubka, je připevněný kovový háček. ,,Něco jsem ti slíbil," řekl a zamával udičkou Alexandře před obličejem. ,,Nebo bys možná radši vybíral ptačí hnízda?" ušklíbl se.
,,Ne," zamračila se.
,,Tak dobře," nepřestával se usmívat. ,,Budeme potřebovat červy."