Mezi řádky

7. část

T: popravdě já ani nevím, ale myslím si, že to bylo kvůli úrazu. Bylo mi 18, byli jsme na závodech a na ledě se připravovali, jedna holka mi podkopla nohu, asi kvůli tomu, že jsem v tom byla hodně dobrá. Ležela jsem kvůli tomu 2 měsíce v nemocnici, rodiče za mnou chodili až do doby než se vybourali, když jeli za mnou. Byli na místě mrtví. Když jsem se konečně dostala z nemocnice, tak jsem s tím jednoduše sekla
Po tváři mi stekla slza, zase jsem si na to vzpomněla. Janek na nic nečekal a objal mě, v té době jsem mu byla neskutečně vděčná.
T: nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem na to nechtěla vzpomínat, nikdy už jsem nebyla šťastná
J: neplakej Týnko, ničí mě to vidět tě smutnou
T: ale oni umřeli kvůli mně
J: to není pravda, tys za to nemohla. Pojď půjdeme na led, přijdeš na jiný myšlenky
T: snad jo
J: a usměj se, úsměv ti sluší víc
Pokusila jsem se usmát.
T: lepší
J: mnohem lepší, tak pojď
Šli jsme tedy na led, bylo tam pár lidí, většinou to byli lidi našeho věku. Bruslili jsme a dělali různé kraviny, užívali si to. Rozhodně jsme se hodně smáli, byla jsem šťastná. S Jankem to snad jinak nejde.
Jezdili jsme dokolečka a tak nějak jsme zkoušeli, kdo bude rychlejší. A nevěřili byste tomu, kdybych vám řekla, že to bylo velmi vyrovnané, prostě souboj bývalá krasobruslařka vs hokejista na profesionální úrovni.
Když jsem byla vepředu, kousek od Janka, jela jsem obrovskou rychlostí. Na poslední chvíli jsem viděla, jak přede mě dala nějaká holka nohu, nestihla jsem zareagovat. Úplně stejné jako když mi bylo 18. Chvíli jsem letěla vzduchem a pak už si pamatuji jen prudký naráz a totální tmu....