V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 48 - Spiknutí a spolupachatelé

„Posaďte se, pánové," pronesla Minerva a významně pokynula k pohovce.

Severus se zastavil ve dveřích své ložnice a v duchu procítěně zaklel. Ta zpropadená ženská! Zatímco se s Nikolajem horečnatě oblékali, vymýšleli, jak všetečné ředitelce uprchnout. Připadal si při tom jako idiot. Jak jenom mohl zaspat? A zrovna dneska! Chtěl se hanbou propadnout až do samotného pekla a sám sebe proklít za tu nebetyčnou pitomost. Jenomže před uculující se Minervou stála snídaně a zrovna si nalévala kávu. Tohle vypadalo na dlouhý rozhovor bez možnosti úniku.

Nasadil tedy svůj nehrozivější výraz, nasupeně se usadil na pohovku a překřížil si ruce na hrudi. Zato Nikolaj se snažil tvářit nenápadně, což mu při jeho více než dvou metrech zrovna nešlo.

„Nemohla by sis to odpustit, Minervo?" zavrčel Severus.

„Ne. A nezapomeň, že si za to můžeš sám. Kdybys nezaspal, nemusela bych sem jít," pokrčila nevinně rameny a zadívala se na Nikolaje: „Kávu?"

„Ehm... Jo? Díky," rozpačitě zamumlal, rudý až za ušima.

„Takže, mám na vás velice, velice důležitý dotaz."

„A už je to tady," zavrčel Severus s očima navrch hlavy.

„Vědí o tom háďata?" upřela na ně Minerva vážný pohled.

„Ano," přikývl Severus.

„Opravdu?" protáhla podezřívavě ředitelka.

„Od října," přikývl nejistě Nikolaj.

„Tím pádem si mohu ušetřit monolog na téma ‚Proč se nesvěřuješ svým háďatům?', výborně," pronesla spokojeně profesorka. „V každém případě... Hezky to s tou výukou vymysleli," potutelně se uculila na muže před sebou.

„No, co říct? Jsou to prostě dva malí prohnaní Zmijozelové," pokrčil rameny ruský lektvarista, jelikož zachmuřený Severus se k odpovědi očividně neměl.

„Někdy až příliš," přikývla pobavená Minerva. „Nyní mám však několik záležitostí, které s vámi potřebuji vyřešit."

„Nestihneme oběd," zabručel nespokojeně Severus. Ta všetečná Nebelvírka určitě měla připravených nejméně dvě stě dotazů.

Minerva však jeho poznámku okatě ignorovala a zadívala se a poplašeného Nikolaje: „Byla bych ráda, kdybychom si mohli tykat. Naprostá většina profesorského sboru si tyká, je to mnohem příjemnější. Pokud vám to nevadí, pochopitelně."

„Ne, nevadí, samozřejmě, že ne," vykoktal ze sebe vysoký muž a za podezřívavého dohledu svého partnera přijal ředitelčinu ruku k potřesení.

„Tak, to by byla první věc," pronesla spokojeně Minerva. „Dále, Nikolaji, vzhledem k tvému osobnímu zájmu," zaletěla pohledem k Severusovi, „předpokládám, že mi tu vydržíš alespoň do konce školního roku."

Nikolajovi zacukaly koutky: „Ano, takový byl plán."

„Výtečně. Doufám, že tě studenti neodradí... nebo tenhle bručoun. Severusi, mohl by ses obtěžovat tvářit se normálně? Nic zlého se ti neděje."

„Zatím," jedovatě ucedil.

„Víš, můj drahý Severusi, zrovna teď je opravdu velmi těžké se Nikolaje nezeptat, proč právě ty."

Lektvarista propálil ředitelku navztekaným pohledem a už se chystal něco nepěkného odseknout, když ho McGonagallová gestem zastavila.

„Jen tě škádlím," uculila se. „A berte si, pánové. Tohle bude dlouhý rozhovor."