V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 31 - Já jsem ti říkal, že jsou to tupohlavci

Severus, už preventivně naštvaný, rázoval sklepením na svou první vyučovací hodinu. Druhé září bylo prvním z mnoha menších nočních můr plných výbuchů, zápachu a roztavených kotlíků. Jak rád by měl jako první hodinu sedmáky! Tam byli mimo Finnigana všichni poměrně schopní, a navíc samozřejmě Selena s Dracem. Byla by to tak klidná hodina! A kdo dostal sedmáky místo něho? Tonksová. Proč si jenom Minerva musela vzpomenout, že chce vidět, jak vytvořil rozvrhy?

Přede dveřmi učebny Lektvarů si dopřál hluboký nádech. Čekala ho dvouhodinovka se zmijozelskými a havraspárskými prvňáky.

Prudce rozrazil dveře, avšak místo svého tradičního monologu strnul. Celá učebna byla naplněná jakousi nazelenalou mlhou, přes kterou nemohl pořádně rozeznat, jestli je nazelenalá jenom mlha nebo i obličeje studentů.

„Co se tady děje?!" zasyčel.

Tichý, výhrůžný hlas opět zabral lépe než křik. Byla to snad jediná kloudná věc, kterou se kdy naučil od Pána zla. Zděšení studenti předvedli bleskové otočky a s hrůzou na něj kulili oči.

Zdrojem dýmu se zdál být kotlík stojící na stole, kde sedávala Selena, když ještě na prsou nosila znak Havraspáru. Severus podrážděně vytáhl hůlku a několika prudkými švihnutími nechal mlhu zmizet. Ke své nepatrné úlevě zjistil, že studenti vypadají vyděšeně, ale zdravě. Opravdu nepotřeboval hned z kraje školního roku nahánět celou třídu na ošetřovnu.

„Tak odpoví mi někdo?" zavrčel a přejel třídu očima.

Nemohl si nevšimnout, že nejnovější hadí přírůstky dostaly od svých starších spolužáků podrobné školení. Jednak zabrali stoly, které si už léta nárokoval Zmijozel, a jednak na svých místech seděli narovnaní, jako kdyby spolkli pravítka, a upřeně civěli před sebe. Na rozdíl od Havraspárů, kteří se neklidně ošívali a snažili se uniknout jeho upřenému pohledu. Až na toho hocha s popelníkovými brýlemi. Ten na Severuse vyjeveně kulil nepřirozeně velké oči.

Lektvarista, jehož to na první pohled rozbité dítě znervózňovalo, se raději zaměřil na svoje hady. Zatímco k nim pomalu mířil, hodnotil, kdo z nich bude vhodný zdroj informací. Nakonec se rozhodl pro hocha, který k němu párkrát zabloudil očima, čímž upoutal jeho pozornost. Pomalým krokem, s hábitem vlnícím se kolem nohou, k němu zamířil.

„Mluvte, Atkinsone," zavelel.

Světlovlasý klučina sebou poplašeně škubnul, avšak přece jen se nejistě chopil odpovědi: „Lucasová se rozhodla připravit Postaršovací lektvar. Přísahám, pane profesore, my jsme jí říkali, že to nemá dělat!"

„Zjevně ne dostatečně důrazně," ucedil Severus a s prudkou otočkou vyrazil do zadní části učebny.

Svůj hrozivý pohled upřel na krátkovlasou zrzku v poslední lavici. Vyděšené děvčátko však začalo zuřivě kroutit hlavou a ukazovat někam dolů. Lektvarista podrážděně vyvrátil oči. Opravdu si myslela, že se před ním schová pod stolem?

„Lucasová!" vyštěkl.

Krátkovlasá zrzka sdílející lavici s provinilou dívkou sebou škubla a zatvářila se, že by nejraději vlezla pod stůl za svou spolužačkou.

„Lucasová, okamžitě vylezte, nebo vás odtamtud vytáhnu sám."

Po pár vteřinách, zrovna, když už se nadechoval, aby dívce udělil poslední varování, se přece jenom ukázala. Roztřesenou rukou si z obličeje odhrnula rozcuchané světle hnědé vlasy a na okamžik na něj upřela uplakané oči, než je provinile zabodla do lavice.