V lásce a válce III - Smrtonoš

Díl 94 - Vedlejší účinky

Nedokázal od vlkodlaka odtrhnout pohled. Nedokázal se přemístit, odletět, utéct. Nedokázal ani myslet. Jediné, co zvládl, bylo neohrabaně klopýtat vzad.

Zády narazil do kamenné zdi. Panika dosahovala závratných výšin. Vlkodlak se přikrčil a vycenil zuby. Připravil se ke skoku.

Severus strnul. Na okamžik se stal jasnovidcem, s dokonalou přesností předvídal příští vteřiny. Vlkodlak se odrazí, rozevře tlamu a zuby mu zaboří do hrdla. On trochu zachroptí, a pak – nic.

Možná to měl v osudu už od toho Potterova pitomého vtipu.

Vlkodlak se opravdu odrazil. Severus se natiskl na zeď ještě těsněji a instinktivně zavřel oči, ale nic se mu do hrdla nezakouslo. Místo toho se ozvaly tupé rány a zakňučení.

Když se odvážil otevřít oči, jeho panika ještě vzrostla. Jeden vlkodlak byla pekelně špatná situace. Ale dva?

Vlkodlak s tmavohnědou srstí k němu stál zády a zuřivě vrčel. Světlé chlupy na boku druhého vlkodlaka byly rudé od krve. Kulhajíc na přední levou nohu se světlý vlkodlak pokusil tmavého obejít, ale bez úspěchu. Dočkal se jen dalšího výhrůžného vrčení.

Světlý vlkodlak najednou vyrazil vpřed. Zeširoka se rozmáchl a sekl po tmavém vlkodlakovi, ten ale uskočil. Než se světlý vlkodlak nadál, zakousl se mu do zadní nohy – a tím odstartoval peklo.

To, co se před Severusem dělo, byla hrůzostrašná ukázka, jak moc a jak lehce dokáží vlkodlaci ublížit. Vrčení se mu zarývalo hluboko do podvědomí, možná ještě víc než příležitostné vytí tmavého vlkodlaka. Stejně tak obraz zkrvavených drápů a zubů. Hlubokých šrámy na kamenné podlaze. Ale nejhorší byly oči. Když na něj světlý vlkodlak na okamžik upřed pohled, nebylo v nich vůbec nic lidského. Ani stopa po tom, kým bez záře úplňku je.

Chodbu ozářilo rudé světlo. Kletba zasáhla světlého vlkodlaka a odhodila ho na zeď. Tmavý, který do něj jen okamžik před tím zaryl drápy, ztratil rovnováhu a praštil sebou do kaluže krve. Severusovi se před očima mihla nějaká velká šedo-černá šmouha.

Obrovský huňatý malamut skočil mezi vlkodlaky a zuřivě na ně vrčel. Tmavý vlkodlak se zvedl a opatrně, s pohledem upřeným na malamuta, odcouval do kouta, kde sebou praštil na záda. Světlý vlkodlak se nepohnul.

Malamut přestal vrčet a nahnul hlavu na stranu. Z chodby se vyřítilo dráče s havranem. Jako ve snách Severus sledoval, jak u něj přistávají. Dráče se mu vecpalo na klín, kde zaujalo jakýsi bojový postoj s pozvednutými křidélky. Dokonce i zavrčelo. Asi to mělo znít hrozivě, ale ten zvuk připomínal spíš dětskou hračku. Severus se mimoděk uchechtl, čímž přiměl dráče, havrana i malamuta, aby se na něj zadívali, jako kdyby se pomátl. Nebo tak si alespoň jejich pohledy interpretoval.

Ostatně, dost možná se doopravdy pomátl, protože tmavý vlkodlak pořád ležel v koutě s odhaleným břichem a nejevil žádné známky toho, že by se chystal zaútočit. A možná se pomátl i Nikolaj, který se přeměnil.

Nik pár vteřin vyčkával. Ani jeden z vlkodlaků neútočil, takže přeskočil kaluž krve a přidřepl si vedle Severuse. V obličeji byl na smrt bledý.

„Musíme tě dostat pryč," rozrušeně zašeptal. Než se Severus zmohl alespoň na přikývnutí, Nikolaj ho popadl za ruku a vtáhl je do meziprostoru.

...

Severus si novou zábavu našel velmi rychle po probuzení. Pokoušel se vykoumat způsob, jak zaručeně rozeznat, jestli je člověk pod vlivem kletby či lektvaru upravující jeho vzpomínky. Ošetřovna se však zdála naprosto normální, což mohlo znamenat dvě věci: buď byl kouzelník na dvě věci, nebo se to, co dokázal vydolovat z paměti, doopravdy stalo.