Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Závody, Vánoce a zase SP«

„To dneska bude," vzdychá Petra, hned co vstane.

„Jo no. Budu si to muset jako vždy vykompenzovat čokoládou a mamčinou roládou."

„Já doufám, že babi zase napeče cukroví. Po vyjících bych tu mohla nějaké přivézt."

„Vážně? Moc ráda bych ochutnala něco slovenského."

„Tak jdeme na snídani?"

„Jo. Mám hlad, jako vlk."

Zvedneme se a jdeme do jídelny, kde už jsou moje týmové kolegyně.

S Petrou si sedneme do našeho stolu v rohu a konverzace nestojí - stále je se o čem bavit a i kdyby nebylo, tak bychom se asi bavily o největších blbostech světa.

***

Můj druhý obří slalom ve světovém poháru a třetí závod ve světovém poháru celkově je přede mnou. Stojím ve startovní bráně a dívám se přímo dolů na trať.

Za chvíli se už spustím dolů. Ani nevím jak a ocitnu se v cíli.

Dneska ale nemám to štěstí a nedostala jsem se do druhého kola. A to jsem do toho dala snad úplně všechno...

Odšourám se pro věci a jdu na hotel, kde si začnu balit, i když jsem vlastně skoro nic nevybalila.

Po jídle se dívám na druhé kolo a pomáhám sbalit věci Petře, protože hned po závodě pojede domů a jaksi na balení zapomněla.

Nakonec se umístí na krásném pátém místě za mojí týmovou kolegyní Tessou Worleyovou.

---

Večer už jsem doma a volám si s bráchou, který včera večer odjel do Madonny Di Campiglio, kde pojede slalom, který určitě budeme s rodiči sledovat. To zas budou nervy!

Nervy jsou to až do konce. Clement si jede pro vítězství, ale neprojede poslední branku. Takže hned, co můžu mu volám.

„Hele ségra jsem v POHODĚ. Jestli si na to chceš zeptat."

Díky videohovoru ale vidím, že vážně v pohodě není. Navíc to i poznám z jeho hlasu.

„Tak ráda bych tě objala.'

„To budeš moct, hned jak přijedu, ale abych mohl zítra odjet, musím se zabalit, takže ahoj a vyřiď rodičům, že jsem v poho."

Jen přikývnu a řeknu:

„Ahoj."

Potom se snažím dovolat Émilienovi, který mi to prostě nezvedá a pak když jdu ven na procházku, tak mé začne vyzvánět. No zvednu mu to.

„Teď jsem na procházce," zakřičím do mobilu.

„Promiň. Volal jsem Martinovi."

„Jsi očividně nějaký žádaný."

„Ha ha. Hele pak mi zavolej. Já ti to na sto procent zvednu."

„To doufám, jinak za tebou pojedu a no uvidíš co s tebou udělám."

„To si říkáš kámoška."

„Hele já dojdu domů, pak si dáme videohovor. Ukážu ti svůj pokoj."

„Tak zatím čau."

„Čau."

Dojdu domů a hned se zavři do svého pokoje s hodně policemi, plakátovou zdi, pár medailemi z dorostenců a juniorů a taky pět u Evropského poháru. No já mám takový problém. Věci mi přibývají do pokoje raketovým tempem, ale jaksi neubývají.

Hned volám Émilienovi. Za pár sekund mi to zvedne a po dlouhé době se uvidíme.

„Čau Ameli. Krásná zeď," řekne. Zrovna totiž stojím před plakátovou zdí

„Jo díky. Až na to, že jsem Fourcadeovi přelepila hlavu Alexisem Pinturaultem. Počkat! Toho jsem si vůbec nevšimla.“

„Chudák Martin. Můžeš být ráda, že jsem kamarád a nebonznu tě."

A jo, Fourcade byl vlastně jeho týmový kolega. Já mám ale dlouhé vedení. A to nejsem blondýna.

„Počkat! Musím ti ukázat Pirmina Théophila Guillauma," vykřiknu, položím mobil na stůl a jdu k posteli a vezmu svou plyšovou pandu.

„Jsem zpět. Seznam se s Pirminem T. G.," řeknu a ukážu mu svého oblíbeného plyšáka. Vlastně mi vůbec nevadí, že se chovám jako malé děcko.

„Ahoj Pirmine," řekne přes smích.

„Ahoj," řeknu jako Pirmin a zamávám mu jeho tlapkou.

Pak si ještě hooodně dlouho povídáme.

***

Vánoce jsou vlastně stejně jako každý rok. Večeře o milion chodech, v noci postupné nošení dárků, aby nás ostatní neviděli a ráno štěstí, jako bychom byli malé děti. Já jsem opravdu šťastná, že jsem dostala Lego Paříž. Strašně dlouho jsem si to přála. Navíc dostanu ještě čepici a šálu pro Pirmina.

***

Další zastávka světového poháru se koná v Rakouském Lienzu.

Na hotelu je většina reprezentací a já opět nevím, s kým budu mít pokoj. Když otevřu dveře uslyším:

„Hádej co jsem zařídila!?"

Vejdu do pokoje a uvidím Petru.

„Jé čau. Už jsem se bála, s kým zas budu mít pokoj."

„Mela jsi ho mít s Marií. Ale ta stejně chtěla být radši sama. Jo a koukej co pro tebe mám."

Petra se začne přehrabovat ve své tašce a pak vytáhne krabičku. Vezmu si jí.

„No otevři to Am."

Otevřu krabičku a uvidím krásné nazdobené perníčky a další věci, které už nedokážu pojmenovat.

„Počkej! Já pro tebe vlastně taky něco mám."

Podám ji krabičku s jídlem. Petra jí otevře.

„Mňam. Co to je?"

„To je Bûche de Noël. Zachránila jsem poslední zbytek před bráchou."

„Žrout jeden."

„Přesně tak."

Pak ochutnám cukroví. Je tak strašně dobré.....

Čusík <3
Další kapitola je já světě, tentokrát spíš jen tak na vyplnění :-)
Jinak jak se máte?