Lyžařka a biatlonista // Jacquelin

»Co se stalo na svahu, nezůstalo na svahu«

Probudím se v objetí. Émilienově objetí. V objetí člověka který má v deset ráno ještě půlnoc! Vyprostím se z pod peřiny a zapluji do koupelny, kde se dám trochu do kupy, především svoje vlasy, které vypadají opravdu otřesně.

Když vyjdu z koupelny, Émilien už je vzhůru.

„Dobré ráno,“ pozdraví mě.

„Dobré ráno Šípková Růženko. Co je na snídani?“ zeptám se s úsměvem na tváři.

„Croissanty. Jsou v té velké skříní vlevo,“ odpoví a vyhrabe se z postele.

Já vytáhnu croissanty a dám je na stůl.

„Daš si kafé?“ zeptá se.

„Ne dík. Kafe nepiju. Já radši čaj. Nebo kakao.“

„Super nápad! Dáme si kakao.“

Émilien se okamžitě začne činit a já najdu nějaké talíře a dám je na stůl. Když je kakao hotové, sedneme si ke stolu a pustíme se do jídla. Když dojíme, jedeme znovu na svah.

Tentokrát na opravdovou sjezdovku.

„Já důrazně protestuji,“ řekne Émilien, když stojíme v řadě na vlek, který vede na úplně malinkou sjezdovku. Lépe řečeno na dětský vlek, který vede na dětskou sjezdovku.

„To můžeš. Ale nebude ti to nic platné. Teď přemýšlím, jestli mám jet první, abych to nahoře pomohla, aby ses nezabil, nebo mám jet za tebou, abys na to vůbec nasedl.“

„Jeď přede mnou. Já to tu dole nějak zvládnu.“

„Tak dobře. Běda ti, jestli budu muset sjet dolů a pomáhat ti.“

„Zas tak neschopný nejsem.“

„To doufám.“

„Dávej si jen pozor, aby se ti nezkřížily lyže, nahoře si to vystrčíš až ti řeknu, OK?“

„Jasně šéfko!“

„Super.“

To už je na mě řada a za chvíli už jedu nahoru. Ohlédnu se, jestli Émilien jede za mnou, díky bohu ano. Chce mi zamávat, ale já zaječím:

„Drž se té věci Émiliene!“

To už musím vyskočit. Émilien už se blíží. Když přejede takovou malou hromádku, zaječím:

„Dělej! Vystupuj!“

Díky bohu to stihne, ale sletí přímo přede mně. Naštěstí se mu podaří vstát bez mě pomoci - já bych ho určitě nahoru nevytáhla.

„Jedem. Hele já pojedu před tebou a pojedu pomalu. Ty pojedeš za mnou, rozumíš?“

„Nechceš být trenérka? Vážně ti to jde.“

„Tak dík no.“

***

Na sjezdovce zůstaneme i přes oběd a asi ve dvě hodiny si řekneme, že si sjedeme poslední jízdu.

„Tak, teď pojedeš první ty,“ řeknu.

„No tak OK.“

Jedu těsně za ním. Émilien asi uprostřed kopce sletí a já si ho nevšimnu, tak se vám sněhu valíme oba. Teda spíš já se valím na Émilienovi.

„Můžu teď udělat něco, co chci udělat už dlouho?“ zeptá se.

„Ale když se mi to nebude líbit, dám ti facku.“

„S tímhle rizikem se rád smířím.“

„Tím pádem můžeš.“

Ani své rty nemusí moc přibližovat k těm mým. Naše obličeje se totiž skoro dotýkají. Émilien spojí naše rty. Je to polibek plný něhy. A hlavně opatrnosti. Když začnu spolupracovat, Émilien mě i s hůlkami obejme. Motýlci v mém břiše skoro vybuchují touhou.

Když se od sebe odtrhneme, řeknu:

„Měli bychom vstát.“

A začnu se činit. Naštěstí nejsem ani trochu mokrá. Výhoda spadnout na někoho. Zbytek sjezdovky sjedeme už bez pádů.

Lyže dáme do auta a v tichostí jedeme k Émilienovi domů. Tam se převlečeme z teplého a jdeme vymýšlet, co si dáme k pozdnímu obědu. Nakonec naše volba padne na palačinky. Ani se tomu nedá říct zbytek. Protože je toho víc, než toho, co jsme snědli.

Namažeme si na to džem a pustíme se do jídla. Já mám v hlavě pořádný zmatek z toho polibku.

„Půjdeme pak ven? Třeba jen tady do okolí domu?“ zeptá se Émilien.

„Jasně.“

Dojíme to teda a jdeme ven. Nakonec dojdeme až na náměstí, kde si uděláme památeční fotku. Když jdeme zpět, Émilien mě chytne za ruku.

Na večeři Émilien objedná pizzu. A dokonce moji nejoblíbenější. Čtyři druhy sýrů!

Když uklízíme nádobí, Émilien se ke mě přiblíží a známý pocit v břiše se vrátí. Tentokrát spojíme naše rty já. Émilien spolupracuje. Polibky jsou čím dál vášnivější.

Za chvíli že mě putuje moje tričko. Jeho na něm taky dlouho nevydrží. Kalhoty z nás také za chvíli zmizí. To už jsme v měkké posteli, kdy jsme minulou noc spali...

***

Opět se vzbudím v objetí toho člověka, který mi totálně zamotal hlavu. Ten už je vzhůru a usmívá se na mě.

„Dobré ráno Lyžařko. Kam jdeme dneska?“

„Dneska jdeme na kotvu, pane biatlonisto.“

„A to obnáší co?“

„Ze pojedeme spolu a že když sletí jeden, s velikou pravděpodobností skončí na sněhu i ten druhý.“

„Ups. No jdeme snídat? Můžu udělat vajíčka.“

„To si nechám líbit.“

Nahne se ke mě a políbí mě. Výštráchá někde svoje oblečení ze včerejška a odejde do jídelny. Já najdu tričko od pyžama, na kterém je velký třpytivý jednorožec, tak ho hodím na sebe, naštěstí to tričko je opravdu mega velké. 

Najdu oblečení a jdu do koupelny. Když jsem oblečení, udělám si selfíčko a dám si ho na stav, aby všichni věděli že ještě žiju. Protože normálně vydáváme skoro každý den příspěvek. Do popisku napíšu: Zamilovaná jako nikdy v životě.

Okamžitě se tam objeví komentář od bráchy, který napíše: No konečně vy zabedněnci! Kdybych s tím já něco neudělal, tak jste pořád kamarádi.

Hned mu volám.

„Co to má znamenat, že kdybys s tím nic neudělala, tak jsme pořád friendi?!“

„Ehhh. Asi jsem se prořekl.“

„Okamžitě mi řekni, co jsi Émilienovi řekl!“

Ahooojkyyyyyy
Jako omluvu vydávam další kapitolu a to už dvacátou! Nemůžu tomu uvěřit. Mějte hezký den <3