Plameny spásy

ČTVRTÁ

Bolelo mě celé tělo, když jsem se druhého rána probudila z noci plné nočních můr.

Lekce s Toilen byla příšerná. Nedokázala jsem se soustředit a ze stromu padala v jednom kuse jako pytel brambor. Na skálu poblíž mě ani nepustila, abych se jí prý nezabila, protože by mě pak musela buďto odtáhnout až do tábora, vykopat mi hrob, nebo mě sežrat, aby se ušetřilo na jídle. Její pochybný humor mi občas naháněl mráz po zádech. 

Dotrmácela jsem se na své "tajné" cvičiště, provedla hodinové cvičení a uštvaná se vrátila až na snídani. Zamlkle jsem seděla vedle Zerela s Gerlem, kteří se o něčem dohadovali a sem tam jsem pozorovala Teoilen, která si znuděně opírala hlavu o dlaň a házela po Zerelovi nenápadně rozinky. Kdyby jí viděl Jerf zodpovědný za příděly jídla, nejspíš by dostala vařečkou po hlavě. Byl obnova za Melom. Pro tentokrát na mě ale vztáhnout ruku nemohl. A i kdyby, již bych se nenechala.

„Můžeš toho nechat?!" zavrčel Zerel, kterému již přetekly nervy. Gerl se potutelně zaculil.

Toilen se provokativně ušklíbla a hodila další rozinku, která ho trefila přímo do čela. Málem jsem zatleskala nad tím dokonalým zásahem, ale ovládla jsem se. „Přinuť mě," vyzvala ho a už letěla další. Tu pro tentokrát chytil do dlaně dřív, než ho mohla zasáhnout. Vycenil zuby, až se mu nakrabatil nos a své oříškové oči upřel do těch jejích, jež zářily jako slunce a zlato. Lehce sklonil hlavu a jeho rohy při tomto pohybu vypadaly více než nebezpečně.

Bylo to mezi nimi napjaté už od samého začátku. Stále se provokovali, hádali se a hašteřili. Občas jsem si říkala, zda se to nepřevrhne v něco většího, ale stále jsem si upomínala, že Zerel upřednostňuje muže, alespoň, co jsem tedy věděla, a Toilen v jednom kuse opakovala, že mužský jsou jen na obtíž a již dříve jsem si všimla, jak je nenávidí. Možná to mělo něco společného s její minulostí, ale čím déle byla v přítomnosti Zerela, tím mi to připadalo vzdálenější pravdě. 

„Zerele?" Podívala jsem se na něj a zabodla svou lžíci do pofidérně vyhlížející kaše. 

Téměř v okamžiku mu zněžněl výraz a dokonce se i pousmál. V očích mu vzplanula naděje. „Rozmyslela sis to? Řekni mi, prosím, že ano. Do Lezumu můžeme poslat naše nejlepší zvědy a zjistit, co se děje. Začal jsem pracovat na plánu a vybral lidi, kteří by-"

„Ne, nerozmyslela," uzemnila jsem ho, ale zahřálo mě u srdce, že se mě stále snažil ochránit před tím, co číhalo na jihu. „Já jen," zkousla jsem si spodní ret a podívala se i na Gerla, kterého náš rozhovor zaujal. I Toilen přestala házet rozinky. Ruch ranního tábořiště se rozléhal po lese a vracel se v mírné ozvěně.

„Chtěla jsem vás o něco poprosit."

„Cokoliv," řekli sborově, což mi vykouzlilo úsměv na rtech a musela jsem se zasmát. Toilen nad tím jen protočila své zářivé oči a viděla jsem, jak s sebou Zerel cukl, když ho pod stolem kopla do nohy. Ovládl se a dál mi věnoval svou pozornost.

Vložila jsem si dlaně na klín a prsty promnula látku pláště. „Zítra je oslava Ohňů a já... vím, že je to pro vás důležitý svátek," začala jsem nejistě. Vyčkávali, co ze mě nakonec vypadne. „Chci, abyste se udobřili s Ardelem. Promluvili si. Stali se znovu spojenci. Přáteli. Bratry. Co já vím." Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého a snažila se z jejich obličejů vyčíst cokoliv jiného, než jen nelibost. Tohle se jim nezamlouvalo, ačkoliv jsem neočekávala nic jiného. 

Toliel si odfrkla a zvedla se od našeho privátního rozkynklaného stolu. „Tohle není rozhovor pro mě. Tak zatím, mládenci," mrkla na ně a mě na rozloučenou stiskla rameno a štípla mě do něj, až jsem naskočila. Poté se sebrala a kočičí chůzí se vydala pryč. V další vteřině jí obalila řvoucí temnota a místo ní se objevil Obsidiánový tygr. Rozběhla se pryč. Bytosti z tábora před ní vyjeveně uskakovaly.