Plameny spásy

PADESÁTÁ PÁTÁ

Naši špehové přinesli zprávy. Armáda Konečného kontinentu se dala do pohybu. 

Tvrdé podrážky vojenských bot rozrážely vrstvu bělostného sněhu krajiny. I my se vydali na cestu v nekonečném zástupu vojáků a povozů, táhnoucí vstříc nevyhnutelné smrti.

Proplétali jsme se po loukách podél lesů, procházeli jsme jimi, i byli nuceni v nich přenocovat. Naštěstí v množství byla síla a žádné z monster žijících v lesích se neodvážilo přiblížit k ohňům a čarodějnicím, které rozesely pasti a ochranná kouzla okolo vojenského ležení.

Zerel jel se svým vlastním vojskem po boku s Toilen a Keernem. Terra se držela po většinu času po boku Relloka a svého otce a Anita proplouvala jako přízrak napříč celým vojskem. Občas se vytratila úplně a zdálo se, jakoby nikdy ani nebyla.

Izer se pohupoval na koni vedle Opeta a podle toho, co jsem zaslechla, se bavili o době jejich mládí. Občas jsem zapomínala, jak jsou staří. Naskakovala mi z toho husí kůže.

Po nocích jsem nemohla pořádně spát a pro tentokrát ani Ardel. Převalovali jsme se na nepohodlných lůžkách, než jsme nakonec skončili v náručí jeden druhého a jen poslouchali dech toho druhého.

V hlavě mi stále znělo zapraskání kosti, když Gerlovi zlomili vaz. Slyšela to stále dokola i Anita? Trýznilo jí to ze spaní i za dne? Kde se asi toulala po nocích? Plánovala svou vlastní odplatu? Pamatovala si tváře všech mágů, kteří tam v ten moment byli? Nemohla jsem na to přestat myslet. Nešlo na to zapomenout.

⁓

V brzkém ránu, kdy se teprve všichni chystali na odjezd, jsem bez cíle bloumala po táboře a míjela probouzející se vojáky. Někteří se mi klaněli, další vyjeveně kulily oči a někteří nevěděli, co si o mě myslet. Byla jsem naproti nim malinká, drobná a bez své moci bych byla naprosto bezbranná. Proto jsem čas od času nechala své oči zaplát ohněm, abych dala jasně najevo, že mi není radno lézt do cesty. Korunu jsem si na hlavu nepřičarovala. Přišlo mi to jako plýtvání magií. Už tak stačilo, že jsem na svou stranu během té obchůzky přidala dvě stinná monstra. Cítila jsem tíhu všech, které jsem převedla k životu. A to břemeno s každou novou proměnou těžklo.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, Královničko." Vklouzl vedle mě Opet a nenuceně se mnou srovnal krok. Už dlouho jsme spolu nemluvili o samotě. Nebo se spolu neocitli bez přítomnosti nikoho dalšího. Přišlo mi to... Zvláštní. Napjaté.

Jen jsem broukla a nenápadně se na něj podívala. Byl oblečený zcela prostě. Sice neměl obyčejnou vojenskou uniformu, ale halil ho těžký bavlněný plášť, který si přidržoval blízko u těla, jakoby mu snad byla zima. Vlasy si nechal před pár dny obměnit na kratší sestřih a tím mu vynikl výrazný svůdný obličej a nebezpečné oči. Hned jsem se ale vrátila pozorností zpět před sebe, kde už padaly k zemi stany a hasily se ohně.

„Mluvil jsem s několika čarodějnicemi," řekl vážně a oplatil vřelé mávnutí jednomu vojákovi, který zrovna strkal deky do batohu. Změnil se. Doopravdy pro něj najednou ostatní nebyli jen nechutní červy, jak to kdysi bývalo. Možná, že si našel i přátele. S Izerem se bavili dost často.

„A? Něco nového?" snažila jsem se vyznít neutrálně. Přesto mnou cloumala nejistota.

„Chtěl bych tě poprosit, aby ses držela v úplně poslední linii. Daleko od nepřátelského vojska. Můžeš s Ardelem pomáhat svou magií bez většího rizika."

„Ze začátku budeme vzadu," ujistila jsem ho. „Ale potom, až půjde do tuhého, nechci nechat své vojáky bojovat samotné. Ne, pokud přiletí drak. Na to jsi nás přece cvičil, pamatuješ? Pravidelně si to všechno opakujeme. Každý den. Ubráníme se."