Můj strašně těžký život

Krávy

Já své sliby plním. Musel jsem vzít Růženu na naší farmu. Samozřejmě, věděl jsem, že by mi to otec nedovolil. Avšak také jsem se bál, že by naše krátké přátelství zaniklo, a já bych přišel o první lidskou kamarádku. Někdy bývá dětské myšlení tak naivní.

Seděli jsme pod stromem, chvíli po škole, když jsem jí vykládal náš plán. ,,Nejdříve půjdeme společně, ke kravínu. Otec buď pracuje nebo spí. Jedno z toho. Před tím, než to zjistím, zůstaneš tady." zabodl jsem klacek do suché hlíny, kde jsem načrtával mapku našeho pozemku. ,,Tady? Co tam je?"

Povzdechl jsem si. ,,Vždyť jsem ti to už říkal. Posloucháš mě vůbec někdy? Je to úzká ulička mezi naším domem a kravínem." ,,Aha. A nemůžu tam jednoduše jít rovnou? Bez nějakýho čekání?" Zavrtěl jsem obrazovkou. ,,Otec by tě zastřelil." Paměť mi nabídla vzpomínky jak na mě pološíleně křičel a mířil svojí zbraní. Miluji svého otce největší možnou láskou. Jak rád jsem ho viděl mrtvého. Vlastně neviděl, ale záleží na tom?

Šli jsme prašnou cestou k domu. ,,Kdy už tam budeme?" ptala se Růžena. Pohlédl jsem na kopec, přes který jsme šli. ,,Tam to je." ukázal jsem prstem na vzdálený objekt. ,,Tak daleko?" ,,Chceš vidět krávy, nebo ne?" zavrčel jsem. ,,Jo! Krávy! Jdu si pro vás!" euforicky pokřikovala a přidávala do kroku.

Blízko naší farmy jsem si přiložil prst k obrazovce, abych naznačil, že teď musí být ticho. Pochopila, ale hvězdičky v jejích očích prozrazovaly, jak se těší. Vždycky měla hezké oči. Škoda, že si toho nikdo nevážil. Schovala se za bednami v uličce, jak jsme se dohodli.

Pomalu jsem otevřel dveře. Vrzaly, což mi došlo až ten den. Přivítal mě nakyslý pach domova. Na zemi se válel bordel a špína. Otec ležel na gauči. Jeho obrazovka šuměla. Už jsem jen zkontroloval jestli se nabíjí a zmizel jsem z domu.

Chtěl jsem utéct. Daleko pryč od toho všeho. Ale dělal jsem to pro ni. Ať to stojí cokoliv. Byl jsem tehdy ještě dítě. A měl jsem strach, velký strach mi svíral hruď. Řekla, že se přestane se mnou bavit. Nechtěl jsem jí ztratit. Jedna věc mi byla tehdy jasná; pokud nás otec chytí, zabije nás.

Vyběhl jsem za ní. Čekala na smluveném místě. Chytili jsme se za ruce a vběhli do kravína. Zavřel jsem dveře zevnitř na velkou závoru. ,,Krávy!" vykřikla, ale rychle jsem jí umlčel. ,,Mluv prosím tě potichu, jinak nás můj otec chytí." zašeptal jsem jí do ucha.

Šeptem jsem jí vyprávěl o jednotlivých kravkách. Řekl jsem jí o nich všechno. Poslouchala pozorně, někdy si nějakou pohladila. Nikdy jsem nevěděl, jak dlouho to trvalo, ale opravdu jsem si oddechl až když mi zmizela z očí. Teď už jí nemohl nic udělat. Utáhl jsem si popruhy tašky, vešel domů a předstíral, že jsem teprve teď přišel ze školy. Přes všechno mi to po letech přijde jako úsměvná vzpomínka.