Bohyně - Goddess // Kniha #1 (CZ)

20. Kapitola

A/N Yep... Skoro mi až ukápla slza, když jsem to psala(no jo jsem citlivka) :D zajímalo by mě zda se to stava i někomu jinému (zcela jiste ne) :D
no kazdopadne to tu uz padlo, ale pomalu a jiste se blizime ke konci knihy (nepanikarte) tohle je trilogie a kdyz na me budete hodny mozna vam prozradim nazev knihy 2 :P (podle me jste na to schopni prijit i sami:D)
Koukam zase mam slovni prujem(pisu to na mobilu tak to jde samo) hah okay ja sklapnu!
Jakozto dobra duse bych se tu rada zminila o kamaradce , kterou jsem donutila si tu udelat profil Michaelaerveansk. Mrknete na jeji pribeh! :) (nepíše fantazy)

Stella
Ten den večer

„Vážně?" ptal se jí Meldon už asi po sté. A ona už po tolikáté přikývla. Byla vyčerpaná.
„Ano. Kdy se do toho pustíme?"
„Kdy jen chceš. Myslím, že ti to půjde jedna radost, pamatuješ si přece, co jsi provedla s panem Beuchampem posledně," Meldon to říkal a přitom netušil, co ona doopravdy dělala s panem Beuchampem naposledy. Popravdě všemožně se na to snažila nemyslet.
„Jistě, jeden z důvodů, proč se to chci naučit. Jsem teď dole na Zemi, měla bych o tom aspoň něco vědět ne?" nevinně na něj zamrkala. Trochu to na něj hrála. Ale v rekordně krátkém čase se potřebovala naučit ovládat mysl. Nejraději by, aby se to naučila pouhým lusknutím prstů. Byla zoufalá, a to vyžadovalo zoufalé činy. Zrovna absolvovala vyčerpávající šermířský souboj s Túreliem. Nutno dodat, že jí dal dost zabrat. Připadala si teď slabá jako moucha. Jen mysl byla ale silná.
„Tak tedy dobře, k ovládání mysli potřebuješ jediné, abys otevřela tu svou, pak už to jde samo. Už je na tobě, jestli se budeš dívat do vzpomínek, nebo do podvědomí, nebo myšlenek týkající se tajných přání. Popravdě, měla bys respektovat lidské soukromí a nehrabat se v myšlenkách, pokud to není opravdu nutné. Jestli ti jde jen o vymazání vzpomínek, to už je něco složitější..." na chvíli se odmlčel, Stella mezitím vstřebala, co se dalo. Věděla, že zrovna ta část, kterou se potřebovala nutně naučit, bude nejtěžší. „Musíš v té změti myšlenek najít tu, nebo ty vzpomínky, které potřebuješ a pak si je vzít. Zní to jednoduše, ale lidská mysl se brání takovému typu vpádu, sama o sobě. Ale nijak toho člověka nepoškozujeme. Toho se nemusíš bát, jen musíš být opatrná a jemná, abys něco nepokazila," poučoval ji.
„Na kom si to vyzkouším?" dychtila.
„Na žádném z bohů to nejde, ale můžeš si vybrat nějakého anděla, nebo někoho z nevyspělých," jen aby se rozumělo. Nevyspělými myslel ty, kteří ještě nedospěli ke konečnému bodu vývoje v dospělého boha. Mezi ně patřila i ona, nebo Ery. Túrelio sice byl už dospělý, ale byl to anděl. Byl trochu na jiném levelu, než bozi. Sice měla chuť se mu pomstít za dnešní zabíračku, pak si to rozmyslela a řekla si o Eruanna. Ten, když přišel do Meldonovi studovny, jako by předem tušil, co ho čeká, se tvářil, jako by ho čekalo hotové mučení. Zhoršilo se to, když mu to Meldon vysvětlil.
„Na kom jsi to zkoušel ty Ery?" zajímala se Stella. Věděla, že Ery už to zkoušel.
„Na jednom z andělů. Nebyl z toho o nic víc nadšený, jako jsem teď já," zaskučel. Stella se začínala obávat.
„Neděs ji. Půjde ti to, Stello," Meldon ji podporoval, tak se zase trochu uklidnila. Ery se usadil naproti ní, když si upravil křeslo. Najednou jí to přišlo strašně vtipné. Cukaly jí koutky úst, když pozorovala Eruannův vážný výraz.
„V tohle je důležitý oční kontakt, během zásahu do mysli, nesmí ani jeden uhnout. To by bylo zlé. Přerušit to někde během procesu, by byla fatální chyba," informoval Meldon Stellu. Ta horlivě přikývla a zadívala se do modrých hlubin Eryho pohledu. Kolikrát se do nich dívala, teď byly jeho oči hluboké, až nekonečné. Málem ji to vtáhlo, ale stihla se vymanit. Roztěkaně a tázavě se koukla na Meldona.
„No tohle? Ty jsi přirozený talent,"
„Co?"
„Skoro jsi to udělala!" poznamenal Ery, skoro nevzrušeně. Ale viděla na něm, jak ho její úspěch těší.
„To bylo ono?" divila se. A pak si vzpomněla, co provedla s Ravenem. Taky se mu dívala do očí, vlastně to bylo skoro to samé. „Tak jo jdeme na to, ještě jednou," postupovala úplně stejně, jako před chvilkou. Řídila se svým instinktem. Znovu se nechala pohltit modří jeho očí, tentokrát se nebránila. Najednou celá studovna zmizela, vlastně ne tak úplně, pořád věděla, kde je, ale částí své myslí byla v neznámém neprobádaném prostředí, Eryho mysli. Připadala si, jako Alenka v říši divů. Nevěděla, kam se má jí podívat dřív, do vzpomínek, nebo rychlého proudu, jeho myšlenek, nebo tu byly sny a touhy. Neskutečné.
Na co čekáš?
Kolem ní se obtočila tahle otázka. Patřila jí, od Eryho. Zasmála se. Jde ti to skvěle, ani to nebolelo. Další myšlenka. Na nic tedy už nečekala a podívala se do vzpomínek, schválně vytahoval některé z dětství, tohle šlo spíše v jeho režii. Schválně vyklouzla ven a zašla se podívat do snové části. Bylo to tak fascinující. Viděla útržky jeho nočních snů a nejen to, i noční můry. S tím vším mohla ona nakládat. Pokud by se tedy nebránil, což on dělal. V tuhle chvíli ji normálně vyšťouchnul ven. Privátní, krásko. Pronesl dobromyslně
Protočila oči a šla se mrknout na další zákoutí jeho mysli. Najednou ucítila něco divného. K Erymu se vkradl i Meldon. Netušila, že tam mohou být až dvě jiné vůle. Zkus zaútočit, Stello, udělej něco.
Rozkázal jí. Toho se Stella chytla. Mohla by se třeba pokusit vytáhnout z něj nějaké zakázané myšlenky. Bylo to celkem jednoduché. Ty, co by mohla mít, pluly co nejdál od ní, aby na ně nedosáhla. Takže skočila do víru a to po hlavě. Ery se cukal, ale ona našla tu, která ho tížila nejvíc. Byla černě zbarvená a hustá. A její hlavní pointa byla, že se o ni neskutečně strachuje. Stella se najednou cítila strašně provinile.
Protože, když spolu o té záležitosti mluvili a ona si myslela, že to vyřešili, mýlila se. Pořád se o ni bál, i když to na sobě nedával znát.
Stello, opovaž se! Křičel na ni Ery, ale až když se Meldonova vůle zase vytratila. Promiň, Ery. Jen to cvičím.
Popadla jeho myšlenku a snažila se mu ji nějak vyrvat. Ale bránil se zuby nehty, nechápala, proč ji tak chce. Sakra nedělej to. Chováš se dědinsky! Opravdu byl naštvaný. Zapochybovala, jen ho chtěla zbavit jeho břemene.
Chci ti jen pomoct.
Tím mi nepomůžeš. Strachovat se je lidské a to si chci uchovat.
Jeho slova na ni opravdu zapůsobila. Nechala ho být a rovnou vypadla ven z jeho mysli. Jemně se na něj usmála, když zase viděla jeho obličej ostře. Opětoval to. Rozumějí si i beze slov.
„Tak jak to šlo?" zajímal se Meldon.
„Snažila se mi sebrat myšlenku a povedlo by se jí to, kdybych byl člověk," podal správu Ery.
„Věděl jsem, že tohle ti půjde, můžeš cvičit na lidech, ale tak abys dodržela všechna pravidla, kdyby se cokoliv zvrtlo, hned mi dej vědět. Ale mě, nikomu jinému, rozumíš?" vyjasnil to Meldon. Stella přikývla, tentokrát už poslechne, přemlouvala se v duchu.
„Tak jdeme, mám dneska ještě rande," zavelel Ery. Stella se zvedla taky, měla v plánu praktikovat svoji nově rozvíjející se schopnost.
„Buďte opatrní," tentokrát byl Milo úplně vážný. Vlastně nebyl tak uvolněný, jako před nějakou dobou. Možná se o ni taky bál. Proboha, snad tu byl někdo, komu je ukradená, ne? Ach ano. Archi. S tím mohla počítat za každých okolností.
„Jistě, uvidíme se zase na další hodině šermu," zamávala svému mentorovi a pak se vydala na cestu.
„Doufám, že ho poslechneš," zamumlal Ery, když přistáli v jejím pokoji na zemi.
„Neměj péči Ery. Nejsem malá, umím se o sebe postarat a ty si ty tvoje černé myšlenky drž na uzdě. Vážně. Za chvíli se budu obávat, abys mi nenainstaloval nějaký čip, abys mě mohl najít, kdykoliv a kdekoliv. Šlo to bez toho předtím a půjde to dál," skončila svůj proslov a zhluboka se nadechla.
„Wou. V klidu holka. Beru na vědomí. Každopádně drž mi pěsti," prošel kolem ní a políbil ji na čelo. Cestou ven z jejího pokoje se ještě upravil v zrcadle a pak se přemístil. Šťastný to chlapík. Povzdechla si a přesunula se k oknu. Bylo horko, nastupovalo léto, takže otevřela okenice, i když byla noc, tak bylo dusno. Ty na druhé straně naproti, byly taky otevřené. Jako přívalová vlna ji smetly její vlastní vzpomínky. Do teď se snažila trochu zaměstnat. Ale teď se to vše vrátilo. Zalilo ji horko a špatně se jí dýchalo. Na rtech cítila jeho chuť a na krku jeho lehké dráždivé dotyky. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že někdy v jejím chaotickém životě bude řešit problémy přitažlivosti mezi dvěma lidmi. Neskutečné. Kroutila hlavou sama nad sebou. Horko začínalo být až moc nesnesitelné, tak přešla k šatníku a sundala ze sebe tričko s dlouhým rukávem a vyměnila ho za tílko. Pak jí začal zvonit mobil. Na displeji bylo neznáme číslo. Ale zvedla to.
„Halo?"
„Co přesně má znamenat ten striptýz? Provokace?" zaslechla hluboký podmanivý hlas. Okamžitě věděla, kdo to je. Nejen to, její tělo ihned zareagovalo. Bylo úplně proti jejímu mozku. Snažila se trochu obrnit svou sarkastickou stránkou.
„Šmíruješ? Není to pod tvou úroveň?"
„Ty se promenáduješ polonahá v dokořán otevřeném okně. Každý tě může vidět," zabroukal do mikrofonu. Ani se neopovažovala se podívat ven z okna.
„A ty jsi jediný, který mi kvůli tomu volá. Kde jsi vzal moje číslo?" vyjela na něj. Při tom se snažila se doobléknout.
„Viníka hledej ve svých řadách," zamumlala. Jistě, Eruanno. Zabije ho hned, jak se vrátí. Nebyl to on, kdo ji před ním taky varoval? A teď mu dá její číslo. Proklínám tě, ty zrádče. Spílala mu v hlavě.
„Hmm. Tak jo, teď zavěsím, nemám ti totiž co říct," informovala ho. Něco z něj vypadlo, znělo to jako uchichtnutí.
„Jsi divná," pronesl zcela vážně. Zalapala po dechu.
„Děláš si srandu, že?"
„Nedělám,"
„Ty jsi divnej. Ty mi voláš, abys mi řekl, že jsem divná? Jsi magor," vůbec ho nechápala.
„Snažím se s tebou zapříst hovor," slyšela v jeho hlase smích. Vysmíval se jí. Ale místo toho, aby na něj byla naštvaná, tak měla co dělat, aby se nezačala smát.
„Když řekneš holce, že je divná, po tom, co ji málem znásilníš v knihovně..."
„Znásilníš? Tak to pozor děvče, pokud si dobře vzpomínám, nehnula jsi ani prstem k tomu, abys mě zastavila. Líbilo se ti to," znovu se mu prohloubil hlas a s ní to dělalo divy. Málem se zakuckala.
„Nelíbilo," vyznívalo to dost chabě, oproti tomu, jak dokázala mít vášnivé proslovy.
„Nic mi to nevymluví. Líbilo se ti to, víc než to. Chceš víc...vím to," to byl ten správný Raven, samolibý a věčně spokojený sám se sebou.
„Ach. I kdyby ano. Tak co? Co s tím mám jako dělat? Nebo ty? Nic," zavrčela.
„Já bych s tebou rád dělal hodně věcí. Nikdy jsem neřekl, že ne. To ty jsi pořád proti. Měla bys zaujmout pozitivnější postoj, třeba by ti to prospělo," škádlil ji.
„Co se týče tebe, věř mi, že neprospělo," zaprotestovala radikálně. Jeho arogance nabírala na síle a to jí neuvěřitelně iritovalo. Nevěděla totiž, co si s tím počít. Když se rozjel, byl nezastavitelný a to ve všech možných ohledech.
„Myslím to vážně zkus to, Stello. Když ti teď řeknu, aby ses u mě stavila... už slyším, jak se nadechuješ, abys mě nějak pěkně setřela. Když slíbím, že nebudu dělat nic, co bys nechtěla. Jen si promluvíme," zněl vážně. Jeho sliby by mohly být i pravdivé, mohla by mu věřit. Ale problém byl v tom, že nevěřila sobě.
„Kdykoliv jsme spolu mluvili, nedopadlo to dobře, nevím, proč by teď mělo," argumentovala.
„Nikdy neříkej nikdy," jeho hlubokomyslnost jí moc nepomohla.
„O čem se mnou chceš mluvit, teď mluvíme, nepotřebuješ mě k tomu vidět," zajímala se.
„Takhle to nejde, nerad telefonuju, tak sem doprav tu svojí krásnou prdelku, jsem sám doma," o privátnosti jeho bytu, vážně vědět nemusela.
„Nikam nejdu, dokud mi neřekneš, o čem chceš mluvit," neustoupila.
„O způsobu, jakým líbáš, měla bys ho vypilovat," dělal si srandu.
„O tom mluvit nepotřebujeme. Počkat... jak vypilovat, co si to sakra dovoluješ!" vykřikla pobouřeně, když jí došlo, co to řekl.
„Vidíš, kdybys tu teď byla, mohlas mi dát za vyučenou, třeba mě podusit, nebo utopit, tvoje volba," pověděl jí. A ona měla opravdu velkou chuť ho v tu chvíli zmlátit.
„Ne děkuji, teď ti dokážu, že nejednám jen na základě svých prvotních pohnutek. Takže sbohem Ravene," a pak to zaklapla. Krev v ní vřela, ale snažila se aspoň trochu uklidnit. Hned po vypnutí mobilu, začal znovu zvonit, nemusela ani dívat na to, kdo jí volá, jelikož to věděla. Hodila ho na postel a dívala se, jak zapadl do škvíry mezi ní a zdí. Ha a tady to máš!
S úsměvem, přešla ke svému kosmetickému stolečku, vzala si hřeben a začala se česat.
„Stello! Ellë!"
No to si snad dělá srandu. S obavami se podívala k oknu. Seděl uvelebený na okenním parapetu, tak jak ho vídala už několikrát předtím. Měl na sobě bílé uplé tričko. Domýšlivě se na ni křenil, zakončil to svým ledabylým zamáváním. Jakože je úplně v pořádku na ní uprostřed noci křičet přes ulici a z okna. Začala na něj šermovat rukama, měla sto chutí na něj ukázat jisté neslušné gesto, aby věděl, že už ji přestává bavit. Ne že by někdy začal. Nechtěla na něj křičet, takže mu nemohla pěkně od plic, říct, co měla na srdci. Musela zavřít okenice, ale bylo šílené horko.
„Přestaň," zahučela dostatečně nahlas.
„Nic nedělám!" zakřičel nazpět. Zatnula zuby. Rezignovaně si povzdechla a otočila se na patě. Vypochodovala ze svého pokoje a pak znovu, jako už dříve tiše jako myška proběhla kolem tetinýho pokoje. Hlavou jí problesklo, že dělá velkou hloupost, ale hned tu myšlenku zastrčila někam dozadu. Když vyklouzla ven z domu a podívala se do jeho okna, už tam nebyl. Pozvedla obočí, ale pokračovala v cestě. Během minuty byla nahoře u jeho dveří. Které už byly otevřené. A stál v nich on. Neodolala a protočila oči.
„Jsi nesnesitelný," zavrčela a prošla se zvednutou hlavou kolem něj. Slyšela, jak zavřel dveře. Neřekl ani slovo a následoval ji. Šla k němu do pokoje. A pak si sedla do křesla. Měla tak jistotu, že se k ní nemůže jen tak přitulit, nebo něco takového. I tak se posadil vedle ní na gauč. A nespouštěl z ní zrak. Bylo to dost zneklidňující.
„Věděl jsem, že nakonec podlehneš," promluvil jako první.
„Jak jinak, když na mě musíš křičet tak, že to slyší všichni v NY," zaprskala rozčíleně. Nebylo jí dobře, když na ni tak soustředěn zíral.
„Přeháníš," zamumlal. Vypadalo to, že ani neposlouchá, co ona říká. Měla dojem, že v něm probudila stránku, o které snad ani on sám nevěděl. Brala to podle sebe. Jelikož on jich objevil tolik, že už ani neměla, co skrývat. Na sucho polkla a uhnula pohledem.
„Co chceš. Chtěl jsi mluvit, tak dělej," snažila se jeho pozornost, zaměřit tím správnějším směrem.
„Už nevím..." zamumlal znovu. Je snad sjetej? Podívala se mu přímo do očí, což neměla dělat. Má na ni stále stejné účinky. A ona byla najednou rozhodnutá. Udělá poprvé od té doby, co ho zná, nesobecký skutek. Možná by to měla ještě procvičit, ale intuice jí nabádala, že je připravená a tak i on. Už dál nemohla riskovat jeho ohrožení, potřebovala ho mít ze hry. On chtěl taky něco udělat, vlastně věděla, přesně proč ji sem nalákal. Než se ale stihl pohnout, ona se zvedla. Udělala ten jeden krok, co ji od něj dělil a sehnula se k němu. Nečekal to, takže zatajil dech, vypadal rozkošně. Neodolala, aby ho aspoň naposledy nepolíbila, když už konečně poznala, jaké to je to s ním sdílet. Nebyl to ten samý hladový polibek, jako v té knihovně, tentokrát do toho dala, co nejvíce citu. Užívala si měkkost rtů, které se po většinu času mračily. S ní se smál, uvědomila si. Cítila, jak se prudce nadechl, když mu došlo, že to teď začala ona. Zcela záměrně, jako by sem přišla jen proto. Odvedla tak jeho pozornost, od jejího vnitřního soustředění. Což šlo mimochodem hodně špatně. A to zejména díky jeho náruživosti. Zrovna když hrozilo, že mu zase podlehne, si znovu vzpomněla na své předsevzetí. Díky bohu za něj. Urychleně se od něj na několik milimetrů odtáhla a otevřela oči v tu samou chvíli jako on. To stačilo k jejímu spojení. Raven byl jen obyčejný člověk. Hned jak se pustila do jeho tmavých očí, byl ztracen a zcela v její moci. Jen matně vnímala, že má své dlaně stále položené na jeho tvářích, takže cítila jeho náhlou ztuhlost. Tohle po chvíli nechala za sebou. Musela vynaložit velkou dávku energie na soustředění. Při tom ji ještě lákala jeho neobyčejná síla. A to nejen fyzická, ale i jeho vůle. Cítil ji, když vstupovala do jeho mysli. Myslela si, že to pro nic bude hodně nepříjemná záležitost, jenže to bylo právě naopak. Nebojoval s ní, spíš ji vítal. Cítila se jako doma. Tahle zkušenost ji poněkud vykolejila. Takže ji to málem vykoplo ven. Udržela se a hned se pustila do práce. Ignorovala proud myšlenek. Byly celkem zmatené, ale ne tak překvapené, jak by čekala. Neodpovídala na jeho šťouchání a zaplula do jeho vzpomínkové oblasti. Oslnilo ji tolik detailních pohledů na ni. Vše se točilo kolem ní. Byly to ty nejnovější vzpomínky na její osobu. Jeho dávné vzpomínky z dětství a jeho dospívání byly v tuto chvíli v pozadí. Což jí dost usnadňovalo práci. Jenže její pozornost získaly záblesky něčeho tmavého, právě v tom pozadí. Nebyly to zas tak dávné časy. Leklá ryba? Co to je? Na tu otázku dostala odpověď záhy. Oklepala si při té podívané. Tahová zatuchlá díra. Pomyslela si. Pak tam byla vzpomínka na noc v parku, byl obklopený temnými démony, kteří ho mučily. Jenže tohle bylo celé zahalené hustou neproniknutelnou mlhou. Tedy pro něj. Pro ni bylo vše jasné, jako polední slunce. Takhle vypadá vymazaná vzpomínka, uvědomila si.
Musela se vzpamatovat, nemá žádné právo nakukovat do jeho minulosti. Bylo tam toho tolik, na co se chtěla podívat, ale ona musela začít tam, kde se to vlastně všechno spustilo. Ten den v parku. Hned jak na to pomyslela, ukázalo se to přímo před ní. Stačilo si jen sednout s popcornem v ruce a dívat se na to. Viděla samu sebe, jak sedí na zemi a čte si. A pak to přišlo, poprvé, kdy se na ní podíval. Bylo šílené se na to dívat z jeho pohledu. Sakra, hrozilo, že se do toho zamotá ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Z jeho hlediska, vypadala jako úplná kráska. Když si myslela, že je uštěpačný a jízlivý, dělal to schválně, aby zamaskoval své pravé vjemy z ní. Skoro nemohla dýchat. Sesbírala poslední zbytky jejího přesvědčení a pustila se do toho. Začala odtud a pak nashromáždila vše, co cestou až na konec potkala. Vše, kde figurovala její osoba. A že toho bylo dost. Když došla až k dnešnímu dni, cítila se, jakoby právě uběhla maraton. Raven stále nechápal, o co se Stella ve skutečnosti snaží. Až když použila všechnu svou zbývající sílu, aby mu sebrala jeho vzpomínky. Netušila, jestli se jí takové množství podaří zahalit. Musela však věřit, že ano. V očích měla vlhko a po tvářích jí stékaly slzy. Věděla to, ale musela být silná. Začal se vzpouzet.
Je to tak lepší.
Zněla její odpověď. Nepřestával, ale on byl oproti ní nicotný. S Erym to bylo jiné, on byl jako ona. Ale člověk neměl šanci odolat jejímu vlivu. Šlo to lehce. Intuice jí pomohla vše dokončit. A pak to najednou bylo. Napjetí v Ravenově těle zmizelo. Byl jako omráčený. Prázdný. Všechny vzpomínky na ni byly bezpečně svázány dohromady a odklizeny stranou. Jeho vědomí si už začalo vytvářet alternativní, za ty, které mu byly odcizeny. Ohromeně to chvíli sledovala. Pak se rozhodla ho nechat konečně na pokoji. Vyklouzla pryč z jeho vědomí. Dala si pozor, aby byl stále mimo. Nepomohla by si moc, kdyby si ji teď pamatoval. Když se znovu ocitla pořádně ve svém těle a mysli, dívala se na jeho prázdný výraz. Nic. Nebylo tam vůbec nic. Jeho temné oči byly jako mrtvé. Ani se na ni nedíval. Spíše skrze ni.
Dokázala to.
Pyšná na svůj úspěch však nebyla. Konečky prstů přejela po jeho tváři. Nereagoval. Musela se silně ovládat, aby neudělala něco neuváženého. Uzamkla svoje hrdlo, aby z něj nevyšla ani hláska. Narovnala se, jelikož doteď stála skloněná k němu. Musela se přemáhat. Představa, že od teď Raven nebude mít nejmenší tušení, kdo Stella je, ji neskutečně drásala. Nepřiznávala si to, až do teď, kdy si uvědomila plný rozsah dopadů. Udělala jeden krok vzad. A pak další. Pak se otočila na patě, z jeho bytu přímo vystřelila, jako střela. Přes slzy v očích nic neviděla, ale bylo jí to úplně jedno. Utíkala od něj pryč. Přece udělala přesně, to co měla. Byla to správná volba, jak pro něj tak i pro ni. Zatvrzele potlačovala vzlyky, deroucí se jí z úst.
Do svého domu vtrhla a bylo jí jedno, jestli někoho probudí. Celý svět pro ni najednou ztratil veškerou barvu a lesk. Chtěla být jen sama a bídně pojít, za to, co právě udělala.