Náhodné setkání

68 1 0
                                    

„Terien! Musíš být opatrná. Tohle je velký obchoďák. Když se mi ztratíš, tak už tě jen tak nenajdu. Máme přece pravidla, já jen nechci, aby se ti nic stalo." Lamentovala jsem jako pokaždé, když se mi ztratila z dohledu a zároveň jsem si uvědomila, že mě to moje malé stvoření vnímá, a ví moc dobře jak se chovat v nákupním centru.

Nemohla jsem se smířit s časem. Nemohla jsem se smířit s tím, že už není tak malá. Často se mi stane, že přestanu vnímat čas a zaseknu se v době, kdy byla malá a všeho se děsila. Podívaly se na mě ty její modrošedé oči, které dostala přidělené do vínku po svém otci.

Jasně, pro někoho je zbytečné poučovat tak velké dítě, ale má dcera, ať chce nebo ne, se vždy dostane do nějakých problémů. Toto je věc, kterou zdědila po mně. „Maminko, kdybych se ztratila, tak si dojdu na informace a ohlásím kde jsem, aby ses nebála. Ta pravidla znám nazpaměť a zatím jsme je prakticky nepoužili skoro vůbec." Na oko naštvaně jsem se na ni podívala a nevěděla co říct. Ona věděla jak na mě.

Je přesnou kopií svého otce včetně rysů, očí, blonďatých vlasů a chování. Znalostí diplomacie a dovedností, kterými dokáže bezvadně manipulovat s lidmi a každým, kdo se vyskytne v jejím okolí.

Mně tím každý den připomíná všechny vzpomínky na jejího otce, který vlastně ani neví, že nějakou dceru má. S Terien jsme si nikdy v ničem nelhaly, takže jsem jí řekla celou pravdu hned jak se začala vyptávat. A jako každé dítě se ptala pořád a neustále. Chtěla vidět fotky, znát jména, popisy a já si s ní vždy lehla a vyprávěla jí.

Po otěhotnění jsem se odstěhovala hodně daleko, takže jsem se nevídala s nikým ze starého života. Moje máma věděla, že má vnučku, ale nikdy po ní nějak neprahla. Vlastně ani nevěděla kdo je Terienin otec, a i když Terien mrzelo, že se nevidí, tak se s tím později smířila. Stejně má občas splín a chvíli, kdy by nejraději odešla do mého rodného města a srovnala všechny na jednu hromadu. Občas poslouchala její hlas, když se mnou mluvila a někdy ji pozdravila, nebo se svěřila co je nového. Jednou u nás mamka byla, ale Terien byly sotva čtyři roky, takže si ji moc nepamatovala.

Mé myšlenky přehlušila Terien, když se zase pokoušela přemluvit mě k telefonu, který jsem ji nechtěla koupit. Nechtěla jsem aby všechen čas trávila na telefonu. Byla jsem ráda, že má lásku k literatuře jako já a měla jsem obavy, že by mohla nastat změna k horšímu.

„Mami, prosím. Koukej jaký tady mají levný. Navíc kdybych se ti ztratila, tak bych nemusela na žádný info, ale mohla bych ti zavolat." Tenhle její argument je zcela nový. „Beruško, to je naprosto jednoduché řešení. Nikam se mi neztrácej a nebudeš mi muset volat." Smála jsem se od ucha k uchu. Tuhle hru mohou hrát dvě. „Ale mamí. Všichni mají telefon." Hustila do mě dál. Tohle už mě chvílemi dost vysilovalo, protože jsme toto řešili téměř každý den. „Terien, už jsme o tom mluvili. Ten čas příjde, ale ne teď. A pojď už, máme nakoupeno, tak se zastavíme za tetou v cukrárně." Snažila jsem se jí uchlácholit aspoň dortíkem.

Terien sklopila hlavu a poraženě šla. Otočila jsem se za ní, abych ji trochu popohnala. Když Terien konečně zvedla hlavu, tak do někoho narazila. První jsem se chtěla začít omlouvat za svou mini katastrofu, ale potom jsem si prohlédla osobu, do které narazila a dočista jsem zkoprněla.

Ve mně by se krve nedořezalo. Tuhle osobu bych poznala kdekoli a kdykoli na světě. Nevěděla jsem, jestli se mám zdejchnout, nebo přispěchat na pomoc Terien. Než jsem se stačila rozhodnout koukly se na mě dva páry modrošedých očí. Naprosto totožný pohled, oči i úsměv. Terien se omluvila a schovala se za mě, protože i ona poznala svého otce.

Josh se na mě podíval a v očích se mu zračilo překvapení. Díval se z Terien na mě a já to nemohla snášet déle. „Odcházíme." Šeptla jsem k Terien a chystala se k úprku. Nebyla jsem zvědavá na omluvy, nebo vzpomínání. Hlavně jsem zpanikařila. Tady bych ho nečekala, ani kdyby měl nastat konec světa.

JednorázovkyWhere stories live. Discover now