Námitky lorda Hasketta

4. Kapitola

Sophie vešla bok po boku s Emily, za svou tetou, do sálu lady Denhamové. Ohromeně se rozhlédla. Byl obrovský, celý ozářený mihotavým světlem svíček, ve kterých se leskly šperky vznešených dám a skleničky, které mezi hosty roznášelo služebnictvo.

„To je nádhera,“ zašeptala fascinovaně Emily a Sophie s ní musela souhlasit. Nebyla na plese lady Denhamové poprvé, ale přesto ji vždy okouzlil. Postarší vdova věděla, jak ohromit společnost. Měla k tomu dostatek kreativity, elánu i finančních prostředků. Sophie jí tuhle nezávislost tak trochu záviděla. Mohla si dělat, co chtěla. Povzdechla si, čímž na sebe okamžitě strhla Emilyinu pozornost.

Sestřenice ji chytila za ruku a vrhla na ni zkoumavý pohled. „Děje se něco?“

„Ne... ne, nic,“ zamumlala Sophie. Se svými myšlenkami se nikomu svěřovat nechtěla.

„Jsi nervózní?“ Emily se k ní nahnula blíž a v očích ji přitom zajiskřilo zájmem.

„Ano, docela jsem,“ přisvědčila Sophie, protože to ostatně byla pravda.

„Ach ano!“ vyhrkla Emily zaníceně. „Dokážu si představit proč. Ale neboj, jsem tady, abych ti pomohla najít co nejvhodnější partii.“

„Ne tak nahlas,“ sykla Sophie a s obavou se zadívala na lady Creswellovou. Ta jim však nevěnovala pozornost, protože zrovna spatřila stolky s občerstvením.

„Děvčata, potřebuji si trochu svlažit krk, ta jízda kočárem mě úplně vyčerpala,“ oznámila jim. „Doufám, že se budete chovat příkladně. Nechci žádnou ostudu,“ dodala přísně. Dívky nestačily ani přikývnout a už byla pryč.

„Teď už ji celý večer neuvidíme,“ poznamenala s úsměvem Sophie.

„Ehm, ehm,“ ozvalo se za nimi mužské odkašlání. Emily úlekem nadskočila, ale Sophie se s klidným výrazem otočila a nadzvedla obočí.

„Thomasi, dobrý večer. Opravdu se musíš potají blížit dámám do zad a děsit je?“ zeptala se mírně káravým hlasem, který však při rozmluvě s ním používala tak často, že naprosto ztratil na účinnosti.

I teď se Thomas pouze široce zazubil. „Ty ses nelekla.“

„Já jsem na tebe zvyklá,“ opáčila, „ale obávám se, že slečna Melvinová ještě tak docela nezná tvou záludnou povahu. Měl by ses jí omluvit.“ se

Thomas se obrátil k Emily a s vážným výrazem ji naznačil políbení na ručku. „Omlouvám se, slečno Melvinová. Nechtěl jsem vás vylekat—“

„Já bych se vsadila, že chtěl,“ přerušila ho Emily s uličnickým zábleskem v očích. Zřejmě už se vzpamatovala z prvotního šoku a hlas i humor se jí vrátil zpět.

„Tak dobře, chtěl,“ přiznal se Thomas bezostyšně. „Ale svou omluvu myslím upřímně. Jestliže mi neodpustíte, obávám se, že zbytek večera pro mě bude stát za starou belu a i na smrtelné posteli si budu vyčítat, že jsem chudinku slečnu Melvinovou polekal.“

„Thomasi!“ zvolala Sophie pohoršeně, ačkoliv koutky úst ji cukaly do pobaveneho úsměvu. „Nemůžeš aspoň chvíli mluvit vážně?“

Emily se naproti ní nepokrytě rozesmála. Nahlas. Několik okolo stojících se na ně zvědavě otočilo. „Nemohla bych vám způsobit takové utrpení, pane. I když jste mi málem přivodil mdloby. Odpouštím vám.“

„Ó, děkuji vám převelice, drahá dámo!“ Vysekl jí směšnou poklonu. Sophie obrátila oči v sloup. „Mohu tedy doufat, že mi věnujete první tanec? Pokud ještě nejste zadaná?“