Haunted by the Past || Johnlock ✔

18. Mycroftova návštěva

»»──────　SH　──────««

Jakmile přišel k sobě, uvědomil si tři věci.

Za prvé, v pokoji nebyl sám.

Za druhé, někdo vedle něj ležel.

A za třetí – bez ohledu na to, jak absurdní se to mohlo zdát – ten někdo byl John.

Sherlock ani nemusel otvírat oči, aby poznal, že to právě John ležel na skromném místě, zbývajícím vedle něj. Prozradila ho známá vůně oblíbeného deodorantu, jeho dech a v neposlední řadě také jeho malé, avšak kompaktní tělo, jehož celá levá strana se Sherlocka dotýkala od ramene až téměř po kotníky, aby se k němu na poměrně úzké nemocniční lůžko vůbec vešel.

Nechtěl promluvit a dát tím najevo, že už je vzhůru. Jakým výrazem ho John přivítá? Co najde v jeho tváři? Rozpaky? Nebo dokonce odpor?

Nevybavoval si, že si John vůbec lehal k němu do postele. Došlo k tomu, když spal?

Ať to bylo jakkoliv sobecké, rozhodl se ještě chvíli předstírat spánek a užít si Johnovu blízkost, jen aby se nemusel odtahovat z té vřelé, vyhřáté náruče.

Vnímal jen Johnovy silné, svalnaté paže kolem sebe a bylo mu dobře. Sice nedokázaly vymazat nepříjemnou bolest rezonující skrze celou břišní dutinu, ani celkovou rozlámanost, ale díky nim na to nemusel tolik myslet.

Bohužel se ke dveřím přibližovaly kroky a John se pomalu, tak, aby nerušil detektivův odpočinek, stáhl. Dle zvuků Sherlock usuzoval, že se usadil do plastové židle u postele. Zdálo se, že to byl jen planý poplach, jelikož kroky pokračovaly dál, ale to už mu Johna zpět nevrátilo.

Sherlock si chvíli počkal, a pak otevřel oči, snaže se vypadat tak dezorientovaně a zmateně, jako kdyby se poprvé probudil.

„Ahoj... Jak ti je?" zeptal se John tichým hlasem.

„Bylo mi i hůř... Ale taky líp..." zavtipkoval Sherlock, přestože mu to nešlo úplně přirozeně.

A John to pravděpodobně moc dobře poznal. Zamračil se a obočí se mu nakrabatilo starostmi. „Nezlehčuj to. Přestal jsi dýchat! Musel jsem tě oživovat! Víš ty vůbec, jak jsi mě vyděsil?"

„Myslím, že mám slušnou představu," odvětil Sherlock s pramalým nadšením. John vypadal... no, vyčerpaně nedokázalo vystihnout Johnovu únavu, odrážející se mu na neoholené tváři s náznakem začínajícího strniště.
„Neusnul jsi ani na chvíli, viď?" položil Johnovi řečnickou otázku a zachmuřil se na hluboké kruhy visící pod spodní linií Johnových světlých řas.

Nebylo potřeba moc přemšlet, aby poznal, že se John obviňuje z toho, že Mullinsovou vyprovokoval. Chápal Johnovy důvody, proč se obviňoval z toho, co se stalo na recepci kliniky doktorky Bennettové, ale John si musel uvědomit, že za to skutečně nemohl.

Koneckonců, kdyby byl Sherlock trochu hbitější, mohl se jejímu noži vyhnout. Stačilo by uskočit, ohnout se nebo se přikrčit...

"Mimochodem, ten tvůj ‚Hughes' byl úžasný. Dokonale jsi ho napodobil. Nejdřív jsem si fakt myslel, že je to on..." řekl John.

Sherlock obrátil oči v sloup. "Ach, prosím tě... Nevím, co je úžasného na tom navlvéct na sebe stejné oblečení... Většinu práce za mě udělala jistá... podobnost s Hughesem." Sherlockova ústa se zkřivila do grimasy. "A ty samozřejmě..." dodal a jeho výraz znovu zjemněl.

Na moment oba mlčeli, každý zahloubán do své mysli a svých starostí.

„Tak tys mě... oživoval?" prolomil ticho Sherlock a hravě na Johna pozvedl obočí.