Haunted by the Past || Johnlock ✔

Flashback: Domů

První, co si uvědomil, když přišel k sobě, bylo, že leží na něčem měkkém, teplém a neskutečně příjemném. Byla to...? Byla to postel. Postel. Téměř zapomněl, co to slovo vlastně znamená, po nekonečných, probdělých nocích na špinavé matraci potřísněné zvratky a bůhvíčím ještě.

Do nosu ho udeřil zápach dezinfekce; nezaměnitelný pach nemocnice.

Konečky prstů přejel po prostěradle a užíval si ten pocit pohodlí. Bolelo ho sice celé tělo, převážně jeho zmalovaná záda, na nichž několik hodin ležel, ale byl volný. Volný!

Popravdě netušil, jak s tímto poznatkem naložit. Úlevu začala nahrazovat panika. Jak se po čtyřměsíčním věznění začlení zpět do společnosti? Do svého běžného života? Co když byla ta psychická újma tak vážná, že nebude moct normálně samostatně fungovat?

Tyto myšlenky mu naháněly hrůzu

A co si proboha počne s Johnem? Z celého srdce doufal, že Mycroft tentokrát držel pusu a nic Johnovi neřekl. Nechtěl, aby ho John viděl takhle. Zpustošeného. Morbidně obézního. Rozbitého.

„Sherlocku, broučku, slyšíš mě?"

Otevřel oči a zamžoural do jednoduchého nemocničního pokoje, osvětleného ostře bílou zářivkou. Obraz se mu konečně zaostřil a Sherlock spatřil ženu se šedivými vlasy, oválným obličejem s plnými tvářemi a uhrančivýma očima, tolik podobným těm jeho. Měřila si ho pohledem plným obav a upřímné starosti.

„M-máti?" zachraptěl hlasem neuvyklým k mluvení.

Odhalila dokonale rovné, bílé zuby v uklidňujícím úsměvu. „Ahoj... Jak je ti?" zašeptala, přisunula si židli o něco blíž k nemocniční posteli a natáhla se pro jeho ruku. Jemně ji stiskla ve své dlani.

„Asi jako by mě přejel parní válec..." odvětil Sherlock popravdě. Neměl dost energie na to, aby si vymýšlel. „Mycroft už vám všechno vyzvonil, že?"

Pan Holmes, stojící opodál, se zamračil. „Sherlocku, tvůj bratr měl o tebe velkou starost. A my taky, nevěděli jsme, co se stalo, jen že tě vezou do nemocnice. Mycroft usoudil, že bude lepší, když nám to řekne co nejdřív..." vysvětlil.

Sherlock se podepřel na loktech a napřímil se do polosedu. Zasykl bolestí, když si přimáčkl bolavá žebra, a ruka mu automaticky zalétla k hrudníku. Sevřel v pěsti nemocniční košili.
„Aspoň mě ušetřil pořádné dávky ponížení..." zahučel Sherlock se sklopeným pohledem.

Paní Holmesová se nahnula ke svému synovi a něžně sevřela jeho pomlácený obličej v dlaních. „Hlavně že jsi naživu! Na nějakém tom kilu teď opravdu nesejde, zlato. Jsme tak rádi, že jsi v pořádku. Měli jsme takový strach!" zašeptala a vtiskla mu polibek na čelo.

Sherlock zavřel oči, aby skryl, jak moc ve skutečnosti toto ujištění potřeboval, a nechal se utěšit.

Dveře do nemocničního pokoje se otevřely a v nich se objevila mladá, drobná žena s dlouhými hnědými vlasy staženými do ohonu. Nikoliv doktorka, nýbrž patoložka.
Většinu lidí by tento fakt nejspíš vyděsil k smrti, pro rodinu Holmesových to však znamenalo velkou úlevu.

Molly Hooperová totiž nesla výsledky vyšetření

„Ahoj Sherlocku..." usmála se na něj, pak na Sherlockovy rodiče. „Paní Holmesová, pane Holmesi..."

Detektiv kývl na pozdrav. „Molly..."

Oči všech přítomných se na ni upřely, očekávajíce odpovědi na jejich otázky.