Všeotec

428 39 0
                                    

Rozlehlé trávy kolem Lokiho potemněly a rozostřily se ve víru myšlenek. Vír měl sytě zeleně jedovatou barvu. Cítila veškeré jeho pocity. Byly otrávené nenávistí a podezřením. Nořily se hluboko do jeho osobnosti jako jedové zuby a devastovaly svou rozšiřující se otravou jeho charakter, osobnost i sny. Stravovaly morálku a dmýchaly zášť s touhou.

Když se svět kolem jejich propojených myslí zklidnil, motala se jí trochu hlava a uvnitř tepaly jeho city, zostřené jako dýka a napnuté jako tětiva. Věděla, že je stále součástí jeho vzpomínek. Nemohla ovládat tělo, uvnitř kterého byla uvězněna. Cítila se jako vetřelec. Jako divák, který sleduje cosi nepatřičného. Něco natolik osobního, že se téměř styděla za svou přítomnost. Zmítala jí nenávist spojená s podivně znetvořenou láskou, kterou nedokázala pochopit ani by jí nedokázala vysvětlit, pokud by o to byla požádána.

Vystoupila z hlubin toho toku protichůdných cizích myšlenek a pohlédla očima, které nebyly její, na houpající se podlahu známého paláce. Byla v Lokiho těle vlečena v poutech mezi strážnými. Museli jej podpírat v loktech, protože nohy bezvládně sunul za sebou. Vidění měl rozostřené, protože mu z očí kanuly hořké slzy. Ani se je nesnažil zadržet. Cloumal jím vztek, zlost a ponížení. A láska. Zlomené srdce. Raněná pýcha.

Vzhled podlahy se změnil a honosnost paláce nahradila strohost sklepení. Ignoroval surovost stráží, když jej doslova vhodili do jeho nové cely, zůstal bez reakce ležet. Nedokázal tomu uvěřit. Soudem, který nepochybně pro své pobavení uspořádal otec, potvrdil veškeré jeho podezření, které k němu už dlouho choval. Přesto byl šokován. Uvrhnul jej do vězení jako kus nepotřebného hadru. Svého syna! I když nevlastního, tak přeci syna! Chtěl jen uznání. Chtěl být obdivován a milován. Chtěl jen to, co mu patří. Pro co se zrodil a nač měl právo.

„Loki?" vytrhl jej z myšlenek stejný hlas, který jej před několika okamžiky vrhl do nicoty. Podruhé. Zavřel oči ve snaze zadržet další slzy, které se mu tlačily v mohutných záchvěvech citu z očí. Hloupé sentimenty. Neotáčel se za hlasem svého nevlastního otce a dál jen bez hlesu ležel na podlaze a sledoval protější zdivo.

„Loki vím, že mě slyšíš." Opakoval Odin a Loki uslyšel jeho nášlapy po hladké podlaze. Posadil se na křesle, které bylo připravené na staletí užívání. Loki k němu zdvihl pohled. Ignoroval fakt, že se mu slzy hrnou z očí jako dva nezadržitelné potoky.

Odin rozpřáhl ruce v otcovském gestu a když na něj Loki bez reakce dál zíral promnul si staré vrásčité čelo.

Lokiho tělem lomcoval vztek, začínal se chvět. Nenáviděl toho starého muže, který před jeho očima hledal vhodná slova.

„Nechápu, čím jsem se ti provinil, Loki. Miloval jsem tě vždy jako vlastního."

„Jenom jako otče, jenom jako." zkřivil Loki tvář a namáhavě se posadil. Promnul si zápěstí, kde jej svíraly pouta předtím, než mu jej strážní sejmuli.

„U všech divů Loki! Zabil jsi na Midgardu tisíce lidí, kteří se na tobě ničím neprovinili. Není nic, čím bys to mohl obhájit." zakroutil Odin šokovaně hlavou a vystrašeně s rozšířeným pohledem sledoval svého nevlastního syna. „Správně bys měl být veřejně popraven...ale jsi můj syn."

„Tak mě necháš nadosmrti hnít v žaláři. Radši mě zabij, ty starý blázne. Vždycky budu hledat cestu, jak dokázat co jsi ve skutečnosti zač."

Odin poklepal hlavou v nechápavém gestu. „O čem to mluvíš Loki?"

„Jsi skvělý lhář Odine. Ale já tě prohlédl. Využíváš všeho a všech jen proto, abys dosáhl svého. A vše, co ti stojí v cestě, zkosíš jako plevel. Včetně těch nejbližších."

„Zešílel si?" Odin vstal a přiblížil se k Lokimu, který dosud stále seděl v podřepu. Nyní se však vymrštil a couvnul o krok před otcovou postavou. Napřáhl ruku v útočném gestu.

„Neopovažuj se ke mně přiblížit. Ještě jeden krok a přísahám, že tě sprovodím ze světa." Zavrčel Loki a přitiskl se zády ke zdi.

Odin poslechl výhružku a zastavil se kus od Lokiho a opět rozpřáhl dlaně v otcovském, vřelém obětí. Loki však zavrtěl zamítavě hlavou a rty se mu rozklepaly s prudkém pláči.

„Využil si mě! Choval sis mě, jako prase připravené k porážce. Uzmul jsi mi lásku pravé rodiny a vlastního lidu a druhu ve své vlastní touze po neomezené moci nad devíti světy a teď mě budeš plísnit za snahu vzít si, co mi po právu patří? Odejdi Všeotče. A dej si dobrý pozor, abych nikdy neopustil tyto zdi." Zakončil Loki svá slova a ustoupil stranou v jasném gestu vyprovození Odina ze své cely. Když starý muž opouštěl vězení svého syna prostor kolem Lokiho a Lilieth začal znovu padat do víru jedovaté zeleně.

Kobky asgardskéKde žijí příběhy. Začni objevovat