Kobky asgardské

Procitnutí

Chlad. Vlhkost a chlad. První myšlenky, které mu vyvstaly z hlubin omámené mysli. Mysli? Čí mysli? Kde jsem a kdo jsem?

První záblesk vzpomínek přerušila silná bolest celého těla. Tiše zasténal a pokusil se otevřít oči. Těžkost víček však jeho pokusy ihned ukončila. Byl ochromen. Ale čím?

Ucítil, jak mu přes tělo přeběhlo lehké a teplé tělo. Malé packy mu cupitaly nejdříve po ruce, poté se vyšplhaly na hruď, kde se usadily u položené dlaně. Cítil pohyby toho stvoření, které mu sedělo na prsou a částečně i na prstech ruky na nich položené. Tvor rychle dýchal a na své vlastní ruce pocítit i rychlý tep malého srdce. Zvíře se rozhodlo prozkoumat jeho obličej a začalo opatrně stoupat po hrudním koši směrem k bradě. Ucítil zápach, který z chlupatého těla stoupal. Umocněnou vlhkost a zatuchlost celého tohoto neznámého prostoru. Jakoby se všechen ten zápach znásobil a usadil se v záhybech kůže stvoření, které mu právě položilo přední packy na vrchol jeho brady. Nasálo jeho vlastní výdech a šťouchlo jej čumákem do nosní dírky. Zatřásl s ním odpor. Puch mu vybuchoval v nosních dírkách a panika se mu rozlévala po celém těle. Pokusil se zatáhnout rty, do kterých ho zaškrábaly malé ruce. Cítil jednotlivé prsty smrdutého tvora, jak mu mačkají jeho dolní ret. Panika již dosáhla takové intenzity, že si pomyslel, že možná exploduje. Zprudka vydechl a zvíře se mu napřímilo na hrudi. Pozorovalo ho to. Cítil své vlastní oči, jak se zběsile míhají za očními víčky, které nebyl schopen otevřít. Cítil i třes svého vlastního těla.

DOST! zasténal uvnitř své hlavy. Zvíře jakoby zkamenělo. Tlak na prsou zesílil, jak se tvor postavil na zadní nohy. V ten moment mu povolila víčka. Prudce otevřel oči a ty dychtivě zapátraly po příčině jeho paniky. V šeru pohlédl do černých korálků v očních důlcích obrovské krysy, která mu balancovala na hrudníku. Její čumák se pohyboval, jak nasávala jeho pach. Zaujatě nechala poklesnout své tělo opět na všechny čtyři, takže ho do krku opět zaškrábaly ostré drápky. Nebála se. Natáhla se do celé své délky, přičemž mu předními stála na tvářích a začichala mu přímo u očí. Její fousky se dotkly jeho řas. Panika mu nedovolila oči opět zavřít a tak jen bezmocně a šokovaně sledoval, jak se její dva žluté tesáky přibližují k jeho vytřeštěným bulvám.

„DOST!" zachraptěl tentokrát nahlas. Jeho hlas mu zněl jako hlas cizince. Nepoznával jej. Cítil v něm paniku, bolest a strach. Hlas, který již opouštěl dimenzi normálnosti, balancoval na pokraji šílenství. Krysa se zarazila a trochu se stáhla.

„DOST! VYPADNI!" zasyčel a jeho tělo se trochu pohnulo. Krysa s úlekem uskočila z jeho těla. Jeho ruka vystřelila a předloktím uhodila do jejího měkkého kožichu. Úder jí vymrštil a odhodil do vzdálenosti několika metrů. Při letu kvičela úlekem a bolestí.

I on se vymrštil do sedu a s odporem si rukama rychle otíral obličej a hrudník, kde předtím spočívalo to odporné smrduté vlhko-teplé tělo. Stále zrychleně dýchal a jeho rty vydávaly znechucené výkřiky. Tělo, které opustilo sevření ochromení, se začalo opět neovladatelně třást. Hřbetem ruky si dřel kůži na obličeji, snažil si setřít odpornou pachuť toho tvora ze svých vlastních rtů.

„Přestaň!" poručil si nahlas. „Musíš se uklidnit," zachraptěl stejně cizím hlasem jako předtím. Ruce přinutil přestat třít obličej a v klidu spočinout na stehnech. Zhluboka se nadechl a vydechl. Nadechl a vydechl. Nadechl a vydechl. Tep se klidnil, stejně tak třas těla trochu polevil. Podíval se na své ruce a viděl, že se stále klepou, ale dokázal je přinutit přestat. Na několik sekund zavřel oči a kontroloval své dýchání. „To je lepší." naposledy zhluboka vydechl a pohlédl do šera před sebou.

Prostor kolem něj byl z tesané skály. Po drsných stěnách se leskla vlhkost, která se tu a tam spojila do slizkých čůrků, které pomalu stékaly dolů. Pohlédl do výšky několika metrů a uviděl světlo, které do hlubin vrhalo nedostatečné matné osvětlení celého prostoru. Nozdry mu neustále dráždil pach vlhkosti a rozkladu. Pokusil se postavit. Nohy byly velmi zesláblé, ale i tak sem mu s pomocí zapření se o zeď podařilo dostat se nejdříve na kolena a posléze i do vratkého postoje. Pokusil se udělat několik kroků. Zjistil, že nohy má ztuhlé nejen děsem a hrůzou, ale především zimou, která se mu zakousávala do těla a přebírala nadvládu, jenž před chvílí ještě držela panika. Kotníky mu svíraly okovy a upozorňovaly ho na omezenou možnost pohybu.

Snažil se v temném prostoru rozeznat alespoň nějaké detaily, ale světlo dosahovalo jen takové intenzity, která ponechávala více místa pro fantazii než pro realitu. Věděl, že není dost silný na to, aby provedl nějaké kouzlo. Kouzla byla složitá a iluze zde neměly žádný smysl. Přesto se pokusil soustředit, zkusí prostor alespoň trochu osvětlit.

„Tady tvoje kouzla nemají žádnou moc Loki," ozval se ze šera tichý klidný hlas. Loki úlekem nadskočil a z úst mu uniklo poděšené zakňourání. Díky ozvěně nedokázal odhadnout, ze které strany hlas přichází. Přikrčený a připravený k útoku se otáčel na místě a hleděl do šera rozšířenýma očima snažíc se najít majitele vyřčených slov.

„Škoda, že ti ta krysa nesežrala aspoň kousek toho tvého samolibého zrádcovského obličeje, bratře." Ze stínu vystoupil Thor. Červená záře jeho pláště byla rozeznatelná i v tom všeobjímajícím šeru. Rozeznal i zlatavé vlasy, které se lehce zaleskly v matném světu. V jedné ruce svíral žezlo. Loki je ihned poznal, bylo to Odinovo žezlo. Thor se přibližoval a Loki nechtěně ustoupil o několik kroků. Klopýtl o nerovnou podlahu a lehce zavrávoral na nejistých nohách. Zaslechl Thorovo pobavené uchechtnutí.

„Kde to jsem?" vytlačil z úst bolestivá slova. Když mu procházela krkem, drhla o stěny, jakoby byla ze špatně opracovaného kovu. Stejně tak i zněla. Hlas měl nejistý, plný strachu. Jako zvíře zahnané do kouta.

Thor velkoryse rozpřáhl ruce v uvítacím gestu. „Vítej v kobkách Asgardu, Loki."

Loki zalapal po dechu. Jeho oči začaly opět těkat po stěnách, zoufale hledající možnost úniku. Slyšel, jak opět zrychleně dýchá, jak jej opět zachvacuje panika. V kobkách? V těch kobkách?

„Pamatuješ si, co nám o kobkách vyprávěla matka?" Thor se do Lokiho vpíjel očima, hltal jeho paniku, jako hladový pes hltá právě nalezenou, pěkně uleželou mršinu. „Myslím, že se v těchto prostorách skrývá daleko víc tvých nových společníků, než jen krysy."

„To přece nemůžeš..." řekl Loki tím cizím hlasem. Třeštil oči na zcela klidného Thora. Věděl, co se v prostorách skrývá. Vzpomínal si na každý příběh, kterým je matka strašila. Kdyby byla pravdivá jen nepatrná část vyřčených příběhů, bylo to poslední místo v devíti světech, kde Loki toužil být. Už jen představa, že tu bezmocně ležel, už jen představa, že je beze zbraní a dokonce bez kouzel vydán zdejším tvorům na pospas, mu naháněla husí kůži na každém kousíčku jeho těla.

„Naopak Loki, já musím. To ty mě k tomu nutíš." Thor učinil další krok směrem k Lokimu, který se opět pokusil couvnout, ale zabránila mu v ústupu zeď a také okovy, které mu svíraly nohy. Thor se sklonil k řetězu, který ho poutal. Dřív než tomu dokázal Loki zabránit Thor silně trhnul a Lokiho nohy poslušně následovaly okovy, které je poutaly. Loki se silně udeřil do hlavy a síla nárazu mu vytrhla dech z těla. Ležel opět na zádech a lapal po ztraceném dechu. Bojoval s mžitkami před očima a rozprostírající se temnotou, která pohlcovala jeho vnímání. V úzkém prostoru, který ještě zvládal vnímat, se objevil bůh hromu. Tyčil se nad ním jako hora a shlížel s rostoucí nenávistí na svého nevlastního bratra. Loki začal zrychleně mrkat v zoufalé snaze zůstat při vědomí. Nesmím teď omdlít! Teď ne! Thor se k Lokimu sklonil a chytil jej za límec jeho šatstva. Přitáhl si jej k obličeji do vzdálenosti, která by nezasvěcenému pozorovateli naznačovala, že se ti dva muži brzy políbí. „Co jsi udělal s naším otcem?!" Zasyčel mu do obličeje zlostně místo polibku. Thorův pohled se Lokimu zahryzl hluboko do jeho očí. Nebylo kam uniknout ani tělem, ani pohledem. Loki se pokusil odvrátit hlavu ale Thor s ním zaklepal jako s hadrovou panenkou a přinutil ho se podívat se mu znovu přímo do očí.

Při pohledu do té známé modři začala Lokiho tělem stoupat nová síla. Síla vzdoru a tolik známého všudypřítomného vzteku. Olízl si popraskané a rozedřené rty. Usmál se na svého nenáviděného bratra a s úsměvem odpověděl teď již svým pevným a uštěpačným hlasem „Odin není můj otec."