Okvětní lístky duhy ( povídková výzva)

Stříbrný okvětní lístek = strach

Ústí jeskyně bylo úzké a neskutečně temné ale přesto musel vejít. Slíbil svému lidu, že je zbaví té příšery co zde žije.
Ten slib byl to jediné co přimělo jeho nohy k pohybu. Sice měl pocit jako by měl boty z olova ale odvaha už se dostavila a on z toho důvodu pokračoval.
Tma se prohlubovala až si neviděl ani na špičku nosu. V tu chvíli už si nebyl jistý kudy přišel, protože noc dnes přišla brzy a vchod byl už stejně temný jako chodba před ním. Takže mu nezbylo nic jiného než pokračovat.

Zvuk jeho kroků se odrážel od zdí, i když se snažil jít neslyšně tak se v tichu zdál jako obr. Jeho dech byl stejně hlasitý až ho začal děsit.

Každý hlasitější zvuk v něm vzbuzoval paniku a to je zatím způsoboval pouze on. Ovšem po pár metrech se přidalo i něco jiného. Za ten nový zvuk on totiž nemohl. Bylo to jako šoupání a plazení.
Běhal mu z toho mráz po zádech a myslel si, že je to to nejhorší co uslyší.
Pak přišla ale rána po které uskočil a do něčeho vrazil. Jak moc si v tu chvíli přál aby měl alespoň jediný zdroj světla a mohl něco vidět.

Zkusil tedy použít jiné smysly. Sluch už ho děsil dlouho tak se nyní zaměřil spíš na hmat. Přejížděl prsty po povrchu věci do které vrazil za účelem zjistit co to je.

Mělo to dvě spodní končetiny, dlouhý trup a ruce...Ruce?!
Poplašeně uskočil když mu došlo, že je to, nebo spíš byl, člověk stejně jako on. Možná nějaký muž co měl dost odvahy a šel sem před ním.

A nyní z něj byl kámen. Kdyby neznal pověsti o stvůře co v jeskyni žije mylně by se domníval, že je to jen socha kterou se nějaký umělec marně snažil zpříjemnit děsivý zjev jeskyně.
I když není jisté, že socha s výrazem naprostého zděšení ve tváři by tak skutečně působila.

Tak poznal, že už se blíží a musí být ještě opatrnější, protože nebezpečí kterému přišel čelit je nejspíš jen kousek od něj.

,, Vím, že jsi tady,"ozval se ženský hlas ze tmy a jemu se málem rozklepala kolena. Hlas byl trochu hlubší než je zvyklý u dívek z vesnice ale jeskyní se nesl tak lehce, že měl pocit jako by ho slyšel ze všech stran.

I když neměl šanci zjistit kde je, dodalo mu to trochu odvahy. Když on nemůže přijít na to kde je ona, tak obráceně s tím ta příšera bude mít taky problém.

,,Jsem tady abych tě zastavil,"odpověděl jí.

,, Odvážný malý človíček chce zastavit mě?"zeptala se pohrdlivě a on mohl slyšet i její smích. ,,Pokud nejsi polobůh nemáš nejmenší šanci."

,, Když tě nemá nikdo šanci zastavit, "řekl zamyšleně. ,,Tak proč jsou tvou obětí vždy jen muži?"

,, Protože mi to Athéna slíbila,"řekl její hlas pronikavě jako by byla naštvaná, že to neví. ,, Jediný projev její milosti potom co mě proklela."

,,Pallas Athéna tě proklela? Z jakého důvodu?"zeptal se. Napůl protože potřeboval aby mluvila a on měl větší šanci ji najít. No a druhým důvodem byla zvědavost. Všichni o ní mluví jako o stvůře bez slitování ale jeho by zajímalo co se za tím skrývá.

,, Poseidon,"povzdechla si a najednou nezněla ani trochu krvežíznivě, naopak zněla smutně. Možná jí ta vzpomínka dokonce bolela. ,,Vybral si mě když jsem ještě byla krásná a mladá. Dvořil se mi a když jsem odmítla nepřijal to. Pronásledoval mě jako štvanou zvěř až do Athénina chrámu."

Slyšel další šustění z čehož vyvodil, že se někam přesunula. Znělo to dlouho a když to utichlo přidal se další zvuk. Takové tiché praskání.

,,Doufala jsem, že mě ochrání před tím aby se ke mě dostal. Modlila jsem se k bohyni v naději, že mi pomůže ale spletla jsem se."odmlčela se ale praskání znělo dál.,,Vtrhl tam a..."

Kdybych to neslyšel neuvěřím tomu ale jí se v ten moment skutečně zlomil hlas a s trochou představivosti by se ten druhý zvuk dál pokládat za vzlyk. Jediný a skutečně tichý.

,,Udělal něco strašného, že ano?"zeptal se jí a najednou ho přešla veškeré chuť bojovat.

,,Na chladné podlaze chrámu si odemne vzal co chtěl a pak mě tam nechal. Zneuctěnou a pokořenou."pokračovala zlomeně slabým hlasem.,,A tehdy se tam objevila Athéna aby mě ztrestala za znesvěcení jejího chrámu. Postarala se aby se na mě žádný další muž už nepodíval."

Všechny emoce z jejího vyprávění na něj dolehly a tak si musel na chvíli sednout.

,, Nedivím se, že muže nenávidíš."řekl s povzdechem. Překvapilo ho jak moc si jeho oči přivykli temnotě. Nyní byl schopen rozeznat obrysy jeskyně i počet zkamenělích mužů. Bylo to děsivé ale ne tolik jako utrpení způsobené bohy, co bylo na počátku toho všeho.

,, Nedivíš?"zeptala se překvapeně a on viděl jak se její napůl hadí tělo blíží jeskyní. Měla sice hadí ocas ale trup patřil křehké ženě. Místo vlasů viděl klubko hemžících se hadů a jediné co ještě nerozeznal byla tvář i s očima.

Ví, že to bude poslední věc kterou v životě uvidí ale už se toho nebojí.

,, Nedivím, muž ti ublížil,"řekl s povzdechem. ,,Spousta mužů ženám ubližuje. No a i když já mezi ně nepatřím malém jsem svou zásadu porušil. Přece jen přišel jsem sem za účelem tě zabít, i když jsem věděl že jsi žena."

,,Tak uteč, "řekla pevně a on viděl že se v pohybu zastavila. Zůstala stát a jen čekala jak se rozhodnete. ,,Odejdi dokud můžeš chodit a už se sem nevracej."

Překotně se tedy zvedl a utíkal ve směru kde tušil východ. Těsně u vchodu se ale zastavil a ohlédl se.

,, Děkuji, Medúso,"zašeptal a pak už zmizel.
Možná neplnil svůj úkol ale větší hanba by pro něj byla kdyby ho splnil