Okvětní lístky duhy ( povídková výzva)

Modrý okvětní lístek = Vděčnost

Rozmazlený nevděčný spratek

Ty slova se mi vždycky zaryjou do srdce jako střepy, proto je taky říkáš. Víš jak mě tím raníš a je ti to jedno, protože to vidíš jen ze svého pohledu.

Myslíš si, že být jedináček je výhra vlastního pokoje a uniká ti samota co z toho plyne. Nemám nikoho kdo tam pro mě bude v nejtěžších chvílích. Nemám nikoho kdo mě bude znát natolik aby prohlédl masku co nosím mezi lidi.

Jenže na samotu si člověk časem zvykne a každý rušivý element je nevítaný.

Proč mít radost z návštěv když nepřišli za mnou?

Proč mít radost z lidí, když mě přehlíží?

Vidíš v tom jen sobeckost a nehledáš za tím tu bolest.

Je jedno jaká jsem když pro ně nejsem dost dobrá.

Je jedno co umím když je to nezajímá.

Každému je jedno kolikrát v nitru pláču když na povrchu se usmívám.

Často si pokládám otázku za co mám být tedy vděčná, a nejspíš jsem i našla odpověď.

Jsem vděčná za svou minulost, protože ze mě udělali toho kým jsem dnes.

Jsem vděčná za lidi co mě nechali padnout, protože mě naučili že nikdo mimo mě se nebude obtěžovat mě zvednout.

Jsem vděčná za to kolikrát mě přiměli uvažovat nad smrtí, protože díky tomu vím že je nejvíc naštve když zůstanu naživu.

Jsem vděčná za to, že nejsem dokonalá, protože kdybych byla nedokázala bych překonat až by mi někdo chtěl dokázat, že nejsem.

Jedno ale jsem stoprocentně, jsem silná a za to vděčím všem.