Nechtěný - RuiKasa, AkiToya

1.

Rui's POV:

,,Další den a další utrpení." Řekl jsem si v hlavě, když jsem se ráno probudil. Jen jsem si smutně povzdechl. Bylo to tak. Každý den jen to samé. Život v sirotčinci není nějak lehký. Neměl jsem tu žádné přátele a to jsem se tu narodil. Byl jsem tu jistě první ze všech.
,,Proč se se mnou maminka neodstěhuje do normálního domu?" Zeptal jsem se sám sebe. Má maminka byla totiž jedna z vychovatelek tady v sirotčinci. Oblékl jsem se a vyšel jsem z pokoje. Vtom si přede mě stoupli tři osoby podobného věku. Arata Tono, An Shiraishi a Nene Kusanagi. Aratovi bylo devět a An s Nene bylo osm stejně jako mě.
,,Kamishiro? Ty si nepamatuješ, co jsme ti řekli?!" Zeptal se mě Arata a velmi silně mě cvrnkl do čela.
,,C...co si mám p...pamatovat?" Zeptal jsem se se strachem v očích.
,,To, že jsme ti zakázali vycházet z pokoje dřív, než v deset." Řekl Arata.
,,A...ale...když tam p...přijdu až v d...deset, tak...t...tak tam na mě n...nezbyde žádné j...jídlo ze s...snídaně..." Řekl jsem.
,,No právě!" Křikl na mě Arata. ,,Někdo tak debilní, jako ty si to ani nezaslouží!"
,,A...ale-"
,,Ne!" Křikl na mě Arata. ,,Kamishiro, už si prostě zvykni! Jsem tu nejstarší, takže já rozhoduju, co se bude dělat! Mě budeš poslouchat!"
,,Nejsi tu nejstarší!" Řekl jsem. ,,Nejstarší je tu moje maminka!" Arata si jen směšně odfrkl.
,,Nejšťajší je tu moje milovaná mamineška..." Snažila se mě napodobit An šišlajícím tónem. ,,Ty žádnou matku nemáš!"
,,Mám! Moje maminka je ta, která tady pracuje!" Řekl jsem a pomalinku jsem nabíral odvahu.
,,Debile." Odfrkla si Nene a protočila očima.
,,Který idiot ti to sakra nakecal?" Zeptala se mě An.
,,Maminka mi to řekla osobně!" Křikl jsem. Arata mě chytil za ramena, přimhouřil oči a divně se usmál.
,,Teď mě pozorně poslouchej Kamishiro." Řekl. ,,Ta ženská, která tady pracuje není tvoje pravá matka. Je to vychovatelka jménem Ranjii, která se tu o nás všechny stará a vychovává nás. Navíc, kdyby to byla doopravdy tvoje matka, tak by se společně s tebou odstěhovala někam jinam a nepracovala by tady."
,,To, co říkáš není pravda! Je to moje maminka! Řekla mi to! Navíc, já jsem se tady narodil!" Křikl jsem na něj.
,,Fajn, jdi se jí tedy zeptat ještě jednou." Řekla Nene.
,,Proč?" Zeptal jsem se.
,,Dělej, nebo se jí zeptáme my!" Křikla na mě An.
,,D...dobře..." Řekl jsem a šel jsem směrem ke kanceláři mé maminky.
,,M...maminko?" Oslovil jsem ji, když mě pustila dovnitř.
,,Ano Rui? Copak je?" Zeptala se mě.
,,Jsi doopravdy moje maminka, že?" Zeptal jsem se nejistě.
,,Ano samozřejmě, proč se ptáš?" Zeptala se mě.
,,No...A...Arata, An a Nene mi říkali, že...že mi lžeš..." Řekl jsem. ,,Že nejsi má pravá maminka, že by jsi tu jinak nepracovala a starala se o mě normálně doma...ale...ty by jsi mi nelhala viď maminko?" Maminka si jen smutně povzdechla a přišla ke mě.
,,Rui, je čas, aby ses dozvěděl pravdu." Řekla. ,,Když ti bylo půl roku, tak tvé rodiče postihlo veliké neštěstí. Napadlo je jakési divné stvoření a zabilo je.  Tvůj otec se obětoval pro tvou matku a tvá matka se obětovala pro tebe. Ty jsi byl jediný, kdo přežil. To stvoření na tebe nedokázalo zaútočit. Od doby, co se to stalo, tak se to stvoření nevidělo. Poté jsi byl převezen sem a aby ti to nebylo líto a nebyl jsi smutný, tak jsem ti celých sedm a půl let tvrdila, že jsem tvá matka..." Oči se mi zalily slzami. Nedokázal jsem tomu uvěřit.
,,Rui...moc mě mrzí, že jsem tě nechala vyrůstat na lži...nejsem tvá pravá matka..." Řekla.
,,Nemůžu tomu uvěřit...jak jsi mi to mohla celých sedm a půl let tajit, Ranjii?" Zeptal jsem se.
,,Promiň mi to Rui..." Omluvila se mě. Jen jsem si utřel slzy a odešel jsem.
,,Tak? Měli jsme pravdu?" Zeptal se mě škodolibě Arata. Jen jsem přikývl.
,,Ó, ty "chudinko"." Řekla Nene se smíchem. ,,Celou tu dobu jsi vyrůstal na lži."
,,Kdybyste věděli, co se mé rodině stalo, tak byste změnili názor!" Řekl jsem.
,,Hm...možná, ale pravdou je, že...nás to ani nezajímá!" Řekla An.
,,Ty kráso, ty jsi teď třeba mega zabila!" Zasmála se Nene a plácla si s ní.
,,Jo, já vím. V tomhle jsem dost dobrá." Řekla An.
,,Tak my půjdeme, ty padavko." Řekl Arata a spolu s holkama odešel. Utřel jsem si slzy a potichu jsem došel na druhý konec chodby. Tam jsem si sedl do rohu a dal jsem se do breku.
,,Rui-kun? Co se stalo?" Zeptal se mě známý hlas. Otočil jsem se. Stála tam Oyat Kusanagi, mladší sedmiletá sestra Nene.

Viz:

,,O...Oyat?" Oslovil jsem ji. Jakmile Oyat viděla, že se jí dívám do očí, tak ihned odvrátila pohled a její tváře mírně zčervenaly.
,,R...Rui-kun...proč brečíš? S...Stalo se snad něco?" Zeptala se mě.
,,Já..." Začal jsem a pak jsem jí pověděl vše, co jsem se dozvěděl od Ranjii.
,,Uhm...to je mi moc líto R...Rui-kun..." Řekla Oyat.
,,Nechápu, jak mi to Ranjii mohla udělat...proč mě celých sedm a půl let nechala vyrůstat na lži?" Zeptal jsem se jí.
,,N...netuším...ale...R...Rui-kun...určitě pro to měla nějaký d...důvod..." Řekla Oyat.
,,Hm..." Řekl jsem a povzdechl jsem si.
Uhm...R...Rui-kun...m...musím ti něco říct..." Řekla Oyat. ,,V...víš...slyšela jsem mou starší sestřičku, jak se o tobě zmiňovala dost ošklivýmy slovy...ehm...neměl by jsi jí poslouchat...jí ani ty další dva...uhm... víš Rui-kun...oni nic z toho nezažili, tak nevědí, jaké to je..."
,,Děkuji ti Oyat...moc si toho vážím..." Řekl jsem a usmál jsem se na ní. Oyatiny tváře chytli hrozně moc rudou barvu a taky se usmála. Pokusila se mi podívat do očí, ale jakmile to udělala, tak ihned zase odvrátila pohled.
,,Oyat...myslíš si, že se odsud někdy dostaneme?" Zeptal jsem se jí.
,,Určitě..." Přikývla Oyat. ,,Buď přijede nějaká rodina, kvůli adopci, nebo si budeme muset počkat, až nám bude osmnáct a budeme svéprávní. Každopádně jednou se odtud určitě dostaneme."

Nová fanfikce je venku.☺️☺️☺️ Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat? Teorie, nápady a reakce pište do komentářů nebo do soukromých zpráv.💖💖💖

P.S. Knihy "V jiném světě" a "Neopouštěj mě" určitě budou pokračovat, kniha "Anime zodiac" jistě také a kniha "Páté členky" také, ale až potom, co dokončím knihu "V jiném světě".☺️💖😍