Nechtěný - RuiKasa, AkiToya

4.

Rui's POV:

Došel jsem k autu, které čekalo před sirotčincem. Z auta vystoupil jeden muž a jedním chlapcem. Muž i chlapec přišli blíže ke mě.
,,Ahoj, ty musíš být určitě Rui, že?" Zeptal se mě muž.
,,A...ano..." Přikývl jsem.
,,Super!" Zajásal chlapec. ,,Já se jmenuji Tsukasa Tenma!" Stál jsem na místě, jako solný sloup.
,,Rui, Tsukasy se nemusíš bát." Řekl muž, pravděpodobně můj nový otec. ,,Sice je trochu hlučný, ale je hrozně milý a hodný."
,,Co? Já přeci vůbec nejsem hlučný!" Křikl Tsukasa-kun. Jen jsem se potichu zasmál.
,,Čemu se směješ Otouto-kun?" Zeptal se mě Tsukasa-kun. Jakmile jsem si uvědomil, jak mě Tsukasa-kun oslovil, tak jsem se ihned přestal smát.
,,J...jak jsi mi to ř...řekl?" Zeptal jsem se ho.
,,Otouto-kun..." Řekl Tsukasa-kun. ,,Ale...jestli ti to vadí..."
,,Ne! Ne, právě naopak!" Řekl jsem. ,,Každopádně...rád tě poznávám...Tsukaso-kun..." Řekl jsem.
,,Tak jdeme?" Zeptal se muž. Jen jsem přikývl. Muž si jen smutně povzdechl a nastoupil do auta. Sedl jsem si vedle Tsukasy-kun na zadní sedadlo. Mlčky jsem sledoval krajinu, kudy jsme jeli. Nikdy jsem takhle venku nebyl.
,,Oi Rui!" Oslovil mě Tsukasa-kun.
,,A...ano Tsukaso-kun?" Odvětil jsem.
,,Kolik ti je vlastně let?" Zeptal se mě Tsukasa-kun.
,,Osm a tobě?" Zeptal jsem se ho.
,,Páni! Budu mít dalšího mladšího sourozence! Mě je deset." Odpověděl Tsukasa-kun.
,,Uhm...dalšího? Ty už snad máš sourozence?" Zeptal jsem se ho. ,,Je snad tohle tvůj bratr?"
,,Ne, to je můj otec." Zakroutil hlavou Tsukasa-kun. ,,Já mám sestru jménem Saki."
,,Aha...a proč nepřijela s vámi?" Zeptal jsem se ho. Tsukasa-kun posmutněl.
,,Tsukaso-kun? Stalo se něco?" Zeptal jsem se ho.
,,Ona...Saki je v nemocnici..." Řekl jsem.
,,Co? Proč? Stalo se jí snad něco?" Zeptal jsem se ho.
,,Saki se narodila hrozně moc slabá a často je nemocná. Musí být teď v nemocnici..." Řekl stručně Tsukasa-kun.
,,To mě moc mrzí..." Řekl jsem smutně. ,,Kolik jí je?"
,,Sedm." Řekl Tsukasa-kun. Jen jsem přikývl. Těšil jsem se, až dojedeme do našeho nového domu. Cesta měla trvat dvě hodiny. Mlčky jsem sledoval ubíhající krajinu...

,,Ne! Vypadněte! Naši rodiny se ani nedotkneš! Pro...sím...ne..."
,,Ne! Ruiho ne!"
,,Tak toho druhýho!"
,,Ne! Ani jeden z mých synů! Nedovolím, aby jakýkoliv z mých synů umřel!"
,,Máš smůlu!!!"
,,Ne! Pro...sím...ne...do...tý...kej...se... jich..."

,,Rui! Rui! Probuď se Rui! Už jsme tady!"
Bleskurychle jsem otevřel oči. Seděl jsem na zadním sedadle v autě a vedle mě seděl Tsukasa-kun s velmi ustaraným výrazem na tváři.
,,C...co se stalo?" Zeptal jsem se, stále celý rozklepaný z toho, co jsem viděl.
,,Usnul jsi a po několika minutách jsi začal křičet a brečet ze spaní..." Sdělil mi Tsukasa-kun. ,,Musel jsi mít nějakou noční můru. Tak pojď, už jsme na místě." Vystoupil jsem z auta a šel jsem spolu s Tsukasou-kun a mým novým otcem dovnitř.
,,Tak, tady je máš..." Řekl taťka.
,,Fajn a teď vypadni." Řekla žena, která seděla na gauči v obýváku. No... jako žena tedy moc nevypadala... vypadala spíše, jako nějaká puberťačka. Přišlo mi, že jsem ji už někde viděl...
,,Mami, nemůže tu taťka zůstat alespoň ještě chvíli?" Zeptal se Tsukasa-kun té ženy.
,,V žádným případě!" Zakroutila hlavou matka.
,,Tsukaso, Rui, za rok se zase uvidíme." Usmál se smutně taťka.
,,Co? Proč?" Zeptal jsem se nechápavě. ,,Já nechci, aby jsi odjel!"
,,Vysvětlím ti to pak." Řekl Tsukasa-kun. Jen jsem přikývl. Tsukasa-kun mě chytil za ruku a dovedl mě k matce.
,,Mami, tak tady je." Řekl Tsukasa-kun.
,,Hm...to je ten, kterýho tvůj votec adoptoval?" Zeptala se matka. Tsukasa-kun jen přikývl.
,,Jak se jmenuješ týpku?" Zeptala se mě matka.
,,R...Rui Kamishiro..." Řekl jsem. Matka se zarazila a vyděšeně na mě upírala pohled.
,,Mami? Děje se něco?" Zeptal se jí Tsukasa-kun.
,,Co? Ne! Tsukaso, ukaž Ruimu jeho pokoj, je to támhle těma dveřma dolů." Řekla matka.
,,Dolů?" Podivil se Tsukasa-kun. ,,A... ale...t...tam je přeci jen sklep!"
,,No právě." Usmála se škodolibě matka. ,,Jo a mimochodem, zítra by za náma měla přít rodina Aoyagi, takže mi tu...nebo víš co Tsukaso? Ty budeš mít volno. Rui, ty dnes uklidíš celý dům, uvaříš oběd, kterej bude mít tři chody. Předkrm, hlavní chod a dezert. Ale, protože jsem hodná, tak ti z lednice alespoň vyndám zeleninu, že které bude zítřejší oběd."
,,A...ale já nejím zeleninu mami." Bránil jsem se.
,,A kdo se ptal? Mě to nezajímá!" Křikla na mě matka. ,,A neříkej mi mami! Nemám s tebou nic společného!" Nevěřil jsem tomu, co jsem právě slyšel. Tohle ještě bude boj...

Další kapitola je venku.☺️☺️☺️ Jak si myslíte, že bude příběh pokračovat? Teorie, nápady a reakce pište do komentářů nebo do soukromých zpráv.💖💖💖