Halloweenské stíny [POZASTAVENO]

Prolog

     Čtveřice dospívajících kluků pobíhala po ulicích sem a tam. Pouliční lampy osvětlovaly zástupy menších i větších dětí, které koledovaly ve svých kostýmech. Podzimní listí při každém záchvěvu větříku padalo na zem a stromy tak přicházely o krásně zbarvené ozdoby. Některé z nich už byly úplně holé.
     Byl Halloween, u mnoha dveří seděly vyřezávané dýně, některé díky zapáleným svíčkám v jejich útrobách svítily, jiné se schovávaly ve stínech domů. Ulici z obou stran lemovaly pečlivě zastřižené trávníky a stejné rodinné domky. V některých se svítilo, v jiných byla tma a dávala tak najevo, že v tomto domě už se koledníci přijímat nebudou.
     Čtveřice chlapců nesla jeden velký koš, do kterého skladovala hromady bonbónů. Všichni měli stejné kostýmy. Přes hlavu měli přehozený bílý plášť, v něm díry na oči a to bylo vše. Neměli na sobě mistrovská díla, ale to jim nevadilo. Užívali si společného koledování, povídali si a smáli se.
     Postupem noci se na obloze začalo objevovat více a více hvězd. Měsíc zářil a dodával tak žlutým světlům na ulici stříbrný nádech. Menší děti už se pomalu začaly vytrácet do svých domovů, jen ti starší stále otáleli na ulicích a tiše si povídali.
     „Jasone, jak je to vlastně mezi tebou a Melisou?“ zeptal se blonďák, postávající se třemi dalšími kluky na rohu křižovatky. Jason - vysoký a černovlasý kluk, se blonďatému podíval do očí, i když to přes bílé prostěradlo bylo trochu složitější.
     „Do toho ti nic není,“ trochu se naštval Jason. Blonďák zvedl paže na znamení míru a konverzace mohla pokračovat klidně dál.
     Druzí dva kluci byli dvojčata, oba měli zrzavé vlasy a zelené oči. Byli téměř k nerozeznání. Jeden z nich, Fred, najednou zastavil, zíral kamsi do tmy.
     „Viděli jste to?“
     „Co jsme měli vidět?“
     „Ne co, ale koho,“ odpověděl Fred svému bratru. Pohled měl upřený do tmavé, neosvětlené uličky, kam nikdo nechodil.
     „Jdem to zjistit,“ začal Jason, „ten košík se sladkostma můžeme dát ke mě za dveře a pak si to rozdělíme,“ ostatní přikývli, v očích napětí. Vyrazili po ulici nazpět, aby odložili svůj drahocenný náklad. Jason odemkl vchodové dveře a košík postavil hned za ně. Mohli vyrazit na průzkum.
     „Tak jdem,“ řekl Bill. Ostatní ho následovali. Prošli přes křižovatku přímo do slepé uličky. Nikdo tam nebyl.
     „Frede, vážně jsi tu něco viděl?“ zeptal se ho jeho bratr Henry.
     „Jo, nejsem slepej. Už asi odešel, tak si půjdem rozdělit to jídlo, ne?“ protestoval Fred.
     Všichni se tedy otočili a vyrazili zpět do ulice. Jakmile však vykročili na světlo, zarazili se a zůstali stát.
     Po ulicích se procházelo mnoho postav, příliš vysokých a hubených, než aby to byli lidé. Na hlavách měly malé parůžky, ze kterých vlály černé úponky kouře, tak jako z mnoha dalších míst na jejich těle. Postavy neměly obličeje, jen malé bílé oči, jako svítící perličky. Dlouhé prsty zakončené drápy, neúměrně dlouhé končetiny. Každou chvíli nějaká postava zmizela ve stínu a rozplynula se nebo se naopak objevila.
     Jason zíral s otevřenou pusou. Kde se tam vzaly? Jak se teď dostanou domů? Uviděl jednu postavu, jak se naklání k nějakému dítěti. Ono mu však nevěnovalo žádnou pozornost a dál se přehrabovalo ve svém košíku, než se rozeběhlo k domu, ve kterém nejspíš bydlelo.
     „Co je to ksakru za stvůry?“ zaječel Bill až příliš nahlas. Jedna z příšer se otočila přímo k nim. Pak se naštěstí odvrátila a pokračovala v cestě.
     „Nevím, ale možná že když si jich nebudeme všímat, tak nás nechají být. Raději půjdem,“ řekl Jason. Strachu v jeho hlase si všimli všichni, ale nikdo nic neřekl.
     Šli ulicí jakoby nic. Henry najednou vykřikl. „V-viděli jst-te to?“ koktal.
     „On šel n-naproti m-mně a já mu chtěl uhnout, ale on vypadal že-že mě nevidí a p-pak mnou prošel...“ snažil se ze sebe dostat, úplně se klepal. Jason se otočil a viděl o něco mladšího kluka, jenž si bezstarostně vykračoval dál.
     Henry se podíval do očí jedné příšeře, která je celou tu dobu pozorovala. Uviděla je. Poznala, že ji vidí. Henry naprosto zbledl.
     „Vidí nás! Oni nás vidí! Utíkejte!“ zaječel chvíli před tím, než ho do svých pařátu uchopila jedna z podivných bytostí. Následně ho pustila a on bezvládně spadl na zem, bílý plášť se začal nasakovat rudou krví.
     To snad ne, to není možné. Henry byl mrtvý. Jason zbledl. Právě se mu rozsvítilo. Už nebylo cesty zpět. Když vešli do té temné uličky, vstoupili do světa těchto příšer. A teď tu zemřou a nikdo už je nikdy nenajde.