DIVOKÉ LESY ✔

Kapitola 1

Mezi prsty jsem si nechala proklouznout jemnou stužku, jejíž barva mi připomínala mech. Přirozeně jsem vždy milovala zelenou barvu a všechny její odstíny. Byla protkaná hnědou, která mi zase připomínala dřevo. Nemusela jsem se na ni dívat dlouho, abych se nakonec rozhodla, že právě tu si chci dnes zaplést do vlasů na oslavách slunovratu.

Zvedla jsem pohled a podívala se na postarší dámu, která mě celou dobu pozorovala s přimhouřenýma očima jako kdybych se jí to tu všechno chystala sbalit a odejít bez placení.

„Tuhle si vezmu,“ řekla jsem rozhodně a zpoza koženého opasku vytáhla jednu králičí kůži. Chvíli se na mě jenom dívala jako kdyby přemýšlela, jestli mi stužku vůbec prodat, ale nakonec se pro ni natáhla. Žádné děkuju a ani prosím, shrábla jsem stužku do hrsti, otočila se a po žebříku sešla dolů. Po cestě přes vesnici vyšlapanou cestičkou jsem se na ni musela dívat. Nikdy jsem si nedávala moc práci s tím si upravovat vlasy, proto jsem teď musela přemýšlet nad tím, jak si ji vlastně do vlasů zapletu. Nebyla jsem příliš zručná a měla nemotorné prsty na takovou jemnou práci, žádat matku nebo sestru se mi nechtělo.

Neuvědomovala jsem si, že se šklebím, dokud se přede mnou neozval hlas.

„Proč se tak mračíš?“

Zvedla jsem pohled a podívala se na Basiena, přičemž jsem zastavila na místě. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem si všimla jeho vlasů. Už jako malé dítě mu sahaly po ramena a s postupem času jen rostly a rostly. Vždycky si je splétal do copů, teď je měl ale krátké jen pár centimetrů stejně jako zastřižené vousy. Skoro bych ho ani nepoznala nebýt té jizvy přes levé oko. Nechtěla jsem ale dát na sobě znát, že mě jeho nový výzor překvapil.

Stužku jsem rychle schovala za záda. „To proto, že jsem věděla, že na tebe narazím. No vážně, díval ses někdy na sebe do zrcadla?“ Nakrčila jsem nos a potom se znovu rozešla. Otočil se a sladil krok s tím mým, aby šel po ném boku.

„Můžeš už přestat předstírám, že se ti nelíbím? Myslíš si, že jsem si nikdy nevšiml, jak se na mě koukáš dole u řeky? Vsadím, že jsi vždycky úplně celá—“

Nenechala jsem ho to doříct a praštila ho do břicha. Možná by ho to i trochu bolelo, kdyby neměl svaly jako kamennou zeď.

„Vždyť ani nevíš, co jsem chtěl říct!“ vyhrkl s pobaveným úsměvem.

„Ale dokážu si to představit.“ Otráveně jsem protočila očima. „Doopravdy by ses měl začít chovat na svůj věk. Mentálně jsi pořád šestnáctiletej kluk.“

„Vážně?“ zeptal se. Najednou mi stužka z ruky vyklouzla jako kdyby za ní někdo vzal. Než jsem stačila chytit její konec, už ji Basien držel ve své mozolnaté ruce olepené od smůly. „Myslel jsem si, že už tak od čtrnácti odmítáš nosit stužky, protože je to jako pro malé holky,“ napodobil mě a potom se na mě vševědoucně podíval.

Dobře, nepopírám, v minulosti jsem to pravděpodobně párkrát řekla. „Dej to zpátky!“ vyhrkla jsem a natáhla se pro stužku. Z nějakého důvodu mi bylo trapně. Chtěla jsem jednou vypadat trochu jako žena a on si z toho ze mě utahoval.

Basien mi ale rukou uhnul a dal si ji vysoko nad hlavu. Nebyla jsem dost vysoká, abych na ni dosáhla. Uraženě jsem si založila ruce na hrudi.

„A víš co? Máš pravdu, vůbec ji nepotřebuju,“ přecedila jsem skrz zuby a znovu se rozešla dopředu k našemu domku.

„Vždyť jsem si dělal jenom srandu, Neiran!“ zasmál se a potom mě rychle dohnal. „Na, vlastně si myslím, že ti jde k očím a pleti," spokojeně se usmál a natáhl ke mně ruku se stužkou na dlani. „Bude ti večer slušet. Možná, že se ti dokonce přestanou plést s klukem.“

Probodla jsem ho pohledem a stužku mu rychle sebrala z ruky. „Zkus se ke mně večer přiblížit a fňukat něco o královských povinnostech. Vlastně na mě nemluv vůbec. A nedívej se na mě. Už nikdy,“ zavrčela jsem na něj a přidala do chůze. Nechala jsem ho za sebou a při tom každý můj krok doprovázel jeho pobavený smích.