DIVOKÉ LESY ✔

Kapitola 6

Nebylo to poprvé, co jsem trávila noc v lese, ale nikdy ne sama. Nebála jsem se stromů, temného nebe, ale toho, co mohlo číhat mezi kmeny. Hned, jak se setmělo, jsem věděla, že dneska neusnu. Oheň, který jsem rozdělala vrhal na kapradí a do tmy stíny, ve kterých jsem viděla různé bytosti, ale při tom jsem moc dobře věděla, že tam ve skutečnosti nejsou. I přes to, že mi Rula ležela přímo za zády a nezdráhala by se rozsápat kohokoliv a cokoliv, co by mi chtělo, byť jen zkřivit pramen vlasů, nemohla jsem se zbavit pocitu, že ve chvíli, kdy zavřu oči, se mě něco pokusí zabít.

Den předtím jsem to ani příliš nevnímala, protože jsem s Rulou nedošla tak daleko, bylo to jen pár metrů za brlohy, a navíc jsem byla ještě pořád dost opilá, takže jsem vytuhla poměrně dost rychle. Ale teď jsem od vesnice byla několik kilometrů, neměla jsem tušení, kde se nachází nejbližší další vesnice, kde bych v případě nouze mohla jít pro pomoc.

Promnula jsem si obličej. Nebyla jsem tak neohrožená, nespoutaná a ani divoká, jak jsem si vždycky myslela. Ve skutečnosti jsem byla jenom malá ustrašená holka.

Zhluboka jsem se nadechla. Rula za mnou se převalila na bok a odfrkla si. Té se spalo dobře. Kdybych měla takovou čelist a drápy, taky by se mi spalo dobře.

Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala je rukama. Zahleděla jsem se do plápolajícího ohně a při tom nemohla dostat z hlavy Basiena. Neviděla jsem jeho vyznání přicházet ani z miliónu světelných let. Nikdy jsem nepojala podezření. Nikdy jsem neměla tušení, že by něco takového mohl cítit. Ano, věděla jsem, že měl nejvyšší čas si najít družku, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych to mohla být právě já koho by si vybral.

Z myšlenek mě vytrhlo zapraskání větví. Narovnala jsem se a nastražila uši. Očima jsem kmitala ze strany na stranu z místa, odkud ten zvuk přišel.

A potom znovu. A znovu. A znovu.

Bylo to čím dál tím hlasitější a blížilo se to.

Vyskočila jsem na nohy a sáhla si za opasek pro kudlu. Pokrčila jsem se v kolenech a rozpřáhla ruce. Srdce mi v hrudi splašeně bilo. Cítila jsem, jak se mi na čele začaly tvořit krůpěje studeného potu. Musela jsem zadržet dech, protože se mi špatně dýchalo. Umřu tady. Já tady umřu. V hlavě jsem si rychle začala přemítat všechny strategie a taktiky boje z blízka a na dálku. Mezi kmeny se objevil stín medvěda, mnohem většího a mohutnějšího, než byla Rula. Těžce jsem polkla, přesně ve chvíli, kdy se medvědice probudila. Musela ho cítit nebo slyšet. Podívala se tím směrem, ale víc nic neudělala. Nebyla v pozoru, nebyla rozrušená, nechovala se jako kdyby znamenal nebezpečí. Teprve až když jsem si všimla postavy člověka na hřbetu medvěda, jsem si uvědomila proč. Rula ho znala.

Velký černý medvěd se světlou náprsenkou a maskou v obličeji se zastavil mezi kmeny stromů. Z jeho hřbetu se na mě díval Basien se sklíčeným výrazem ve tváři.

Roztřesená kolena se mi podlomila. Upustila jsem kudlu na zem a posadila se na zadek do spadaného jehličí. Svěsila jsem hlavu a úlevně si vydechla.

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ řekl jemně Basien.

Zvedla jsem hlavu. Pozorovala jsem Jorise, který se pohnul dopředu, jak ho Basien pobídl. U ohniště z něj Basien seskočil, načež se šel černý medvěd přivítat s Rulou, která zůstala ležet. Očuchaly si tváře a drkly do sebe čumáky.

„To se ti moc nepovedlo,“ zamumlala jsem. „Co tu děláš?“

„Dostal jsem o tebe strach. Byl jsem u tebe doma a Melian mi řekla, že ses sbalila a prostě odešla. Nikdo nevěděl kam. Nemohl bych sedět doma, dokud by ses prostě neobjevila. Tohle mi nemůžeš mít za zlé. Všichni se o tebe báli.“

„Neměl jsi mě sledovat. Zvládnu se o sebe postarat sama, Basiene,“ zavrčela jsem. „Potřebuju trochu dýchat a ty mě nenecháš.“

„Já vím, ale—“

„Žádné ale,“ odsekla jsem.

„Nebudu na tebe mluvit, Nairen, jenom mi dovol tu zůstat, abych věděl, že jsi v pořádku,“ pronesl prosebně. Jako ztracené štěně.

Neřekla jsem nic. Podívala jsem se jinam a zatnula čelist. Joris se položil vedle Ruly. Chtěla jsem, aby tu se mnou někdo zůstal, ale rozhodně jsem nechtěla, aby to byl Basien. Jenže jsem si právě teď nemohla ani moc vybírat. Basien vypadal, že svá slova myslí vážně. Pokud bude ignorovat mou existenci, budeme všichni spokojení.

„Jenom do rána. Potom znovu odejdeš,“ zamumlala jsem.

Koutkem oka jsem ho viděla přikývnout. Měla jsem potřebu ho střežit jako oko v hlavě, ale zároveň jsem mu nechtěla věnovat žádnou pozornost. To ticho mezi námi bylo čím dál tím těžší a mě se znovu na hrudi usazoval ten nepříjemný tíživý pocit, z kterého se mi chtělo zvracet. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem mu říct, jak to všechno pokazil a zničil. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli mu to za to stálo. Chtěla jsem ho nenávidět, ale místo toho jsem jenom mlčela a srdce mi brečelo za nejlepším přítelem.