,,Juliene.." vydechnu nevěřícně a čumím na osobu přede mnou jako na ducha. Nemůžu uvěřit že stojí přede mnou. Jak?! Jak se na mě může po tom všem prostě jen tak usmívat! Vždyť on má být..
,,Harry! Rád tě vidím." usměje se na mě.
,,J-já tebe taky. Ale j-jak?" vydechnu zoufale a rukou poukážu na jeho osobu. Stojí přede mnou. Z masa a kostí. Je to on, jen o něco starší.
,,Co jak? Harry je ti dobře?" ptá se mě a už mi chce šáhnout na čelo. Okamžitě se od něj odtáhnu. Právě se vidíme po skoro pěti letech a on dělá jak kdyby jsme se neviděli od včerejška.
,,T-ty žiješ." zašeptám a vzhlédnu k jeho očím. Jsou stejně modré jako kdysi. Je to ta uklidňující modř letního nebe. Vždy na ně nadával, protože je měl stejné jako jeho bratr. Toho jsem však za dobu našeho vztahu nepoznal. Jeho vlasy jsou stále stejně upravené jako kdysi. Vždy si na ně potrpěl. Nenáviděl když jsem mu je projel prsty. Pak na mě byl naštvaný celý den. Jen jeho postava se trochu změnila. Když jsme spolu začali chodit, ještě studoval. Svého stresu z vysoké se zbavoval pomocí fitka. Jeho postava byla lehce vypracovaná. Teď.. jako nic proti, ale vypadá jako většina doktorů. Prostě jde vidět, že na fitko není čas. A chápu ho. Od nástupu na výšku chápu lidi co nemají čas.
,,Proč bych nežil?" uchechtne se a neposedný pramínek mých vlasů mi zastrčí za ucho. Hned ale jak si všimne že to myslím vážně, chechtat se přestane. ,,Harry, kdo ti to řekl?" zašeptá a přistoupí ke mně blíž. Ne, tohle prosím nedělej. Tohle ne..
,,Všichni. Říkali to všichni, bylo to všude a ty nikde. A já díky tomu věřil. Věřil jsem tomu že jsi mrtvý. Že jsi mě opustil. Že jsi mě tu nechal. Samotného. Ostatní tvrdili že tě doktoři nezvládli po autonehodě zachránit. Proto teď studuji zdrávku. Nechtěl aby se tohle dělo ostatním. Nechtěl jsem aby lidé přicházeli o své blízké. O jediné lidi, díky kterým jim je dobře. A chci to i teď. Po tom vo jsi mi nebral telefony, neodepisoval na zprávy jsem se cítil prázdný. Měl jsem pocit jako kdyby mi odešla část duše. Část mě. Bylo to hrozné. Nátlak ze stran rodiny, ze strany školy a ze strany tvé rodiny. Vinily mě. Tedy jsem ze začátku. Za to že přišli i o druhého syna. Já ale nemohl za odchod ani jednoho." řeknu vše co jsem chtěl a odtáhnu se. ,,Musím jít." se skloněnou hlavou od něj odstoupím a vydám se směr porodní oddělení. Při otevírání dveří mě ještě zastaví jeho hlas.
,,Gratuluji k miminku!"
To víš že jo. Jen se nad tou situací uchechtnu a pokračuji k pokoji od Gemmy.
hazza_ 📍Finchley Memorial Hospital
Ups! Gambar ini tidak mengikuti Pedoman Konten kami. Untuk melanjutkan publikasi, hapuslah gambar ini atau unggah gambar lain.
hazza_ hello babies
komentáře jsou vypnuty
Stejně nechápu nic z toho co se teď děje. Pokazí se mi auto, potkám svého bývalého a teď? Teď sedím na nemocniční židli v pokoji mé sestry, a držím svého synovce. Ach chlapče, tvou matku ti nezávidím. I když.. ono je to vlastně jedno. Má matka je úplně stejná jako ta tvoje. A jak se říká: ,,Jablko nepadlo daleko od stromu." Nad tím se pouze ušklíbnu a malého pohladím po tváři.
,,Už víš jak se budou jmenovat?" zeptám se své sestry a i když nerad, odtrhnu svůj pohled od svého synovce a podívám se na ni.
,,Kluk bude Frederick a holka bude Dorothy." usměje se sestra pyšně a zároveň povrchně.
,,Jako vážně?" podívám se na svou sestru trochu pochybovačně. Opravdu chce dát těmhle malým nádherným tvorečkům taková jména?
,,Co máš zase za problém, Harolde?! Sis jako myslel že je pojmenuju po tobě?" panebože. Je to tu zase. Někdo zase řekl svůj názor a.. Já vlastně ani neřekl svůj názor. Jen jsem se zeptal.
,,Co mám za problém? Já žádný problém nemám. To ty. Ty máš problém úplně se vším. A hlavně, máš problém se mnou." zavrčím na ni a malého opatrně položím do průhledné postýlky. Nechci na ni křičet když ti andílci spinkají.
,,Ty jsi problém. Nechápu že si tě mamka nechala. Do teď to nechápu. Jsi jen samí problém a teď si myslíš že to spravíš nějakou hrozně dobrou zdravotnickou výškou. A já ti k tomu něco řeknu. Ty ji nedoděláš. Nabrnkneš si nějakýho bohatýho chlapa a stane se z tebe děvka. Ten tě pak odkopne a ty? Ty skončíš u mých dveřích s prosíkem. Budeš prosit na kolenou a já? Já ti prásknu dveřmi před nosem. Ptáš se proč? Protože ti budu chtít vrátit vše, co jsi mi v životě udělal. V tu chvíli budu svině já." beze slov a se slzami v očích seberu z věšáku svůj kabát a beze slov odejdu z pokoje.
A nebyl bych to já, kdybych do někoho nevrazil. S tichou omluvou osobu obejdu a odcházím z porodního oddělení. Za chůze začnu po kapsách hledat telefon.
,,Já ho tam nechal.." zaúpím a celý zdrcený si povzdechnu. Prsty vjedu do vlasů za které se zatahám. Nechce se mi tam vracet. Ne po té hádce.
,,Hej! Slečno!" ozve se za mnou známý hlas. Jenže ho nedokážu nikam zařadit. Jako kdybych ten hlas znal, ale vůbec nevím komu patří. Jemný, ale přesto chraplavý hlas. Takový, který donutí má kolena se třást.
Rychle se otočím a spatřím vypracovanou mužskou postavu, běžící mým směrem. Ale proč by volal slečno? Kromě mě na téhle chodbě nikdo není. Musel si mě s někým splést. Jen nad tím s úsměvem zakroutím hlavou a otočím se k odchodu. Opět. To že tak vypadám, nutí mé okolí si mě plést se ženami. Ale myslíte si že mi to vadí?
,,Ah, to jste vy." ozve se za mnou a já se znovu otočím.
,,Pane Tomlinsone?" vydechnu překvapeně. Automechanik z toho kopce.
,,V celé své kráse. Vypadl vám na chodbě telefon." s úšklebkem ke mně natáhne ruku s mým telefonem. Naštěstí je telefon v pořádku. Nepoškrábaný a vcelku.
,,Oh, děkuji. Muselo se to stát-"
,,Zrovna jak jste do mě narazil. Ano, přesně v tu chvíli." úšklebek jeho tvář neopouští. A v tuto chvíli mi někoho hrozně připomíná. Jako kdyby jsem ho někdy viděl. Ty rysy.. ,,Eh, děje se něco?" zeptá se nechápavě, když si jej prohlížím. Zřejmě jsem jej tím trochu vykolejil.
,,N-ne nic. Jen- jen jsem rozhozený. Špatný den. Ale už budu muset jít." a přesně v tu chvíli zmizím.
A jediné co teď potřebuji je se dostat na kolej.
Čau čau, myslím že Julian se u nás ještě chvíli ohřeje. Stejně tak jako s námi zůstanou i Harryho problémy.
Zůstane ale Louis? Co když je v našem příběhu omylem? Třeba jsme se k němu dostali omylem. Nebýt jeho babičky.. To vše ukáže osud.
A teď trochu něco jiného..
Venku pomalu začíná sněžit. Vánoční nálada přichází na každého milovníka Vánoc a tohoto romantického počasí. Proto teď stačí říct jediné: Let it Snow.
