Inconceivable / Vkook

•Epilog•

Tae-Hyung

o 6 měsíců později...

Byl jasný slunečný den a na nebi nebyl ani jeden jediný mráček. Foukal jen příjemný vánek, který dokázal člověka v takovém letním horku příjemně osvěžit. Co však dokázalo mnohem lépe osvěžit než letní vánek, bylo moře a tady v Busanu bylo přenádherné, tak jako Busanské pláže. Společně s Kookiem jsme se rozhodli, že si začátkem srpna uděláme menší výlet do jeho rodného města. A byl to opravdu ten nejlepší nápad, který jsme mohli dostat. Busan je totiž opravdu krásné městě, obzvlášť takhle v létě, kdy člověk může spoustu času trávit na pláži u moře. Jung-Kook mi tu dokonce ukázal spoustu zajímavých míst z jeho dětství, tak jako třeba jeho školu nebo hřiště, kam si jako menší chodíval hrát. Byl to opravdu příjemně strávený týden tady v Busanu. Uteklo to jako voda a my jsme se už dnes dopoledne měli vrátit zpět do Seoulu, ale ještě předtím nás čekala důležitá návštěva našeho kamaráda.

Neměli jsme předtím v plánu ho navštívit, ale když už jsme sem do Busanu jeli, nemohli jsme odjet bez toho, aniž bychom ho nenavštívili. A tak jsme teď společně s Jung-Kookiem stáli přímo před vchodem do hřbitova, kde byl náš kamarád pochován. Byl to už víc jak rok, co jsem tu od Ji-Minova pohřbu byl. Přesto jsem cítil stejnou bolest na hrudi, jako tehdy. Kookieho bolest však musela být mnohem větší a bolestivější, než ta má... I přestože nám náš společný kamarád chyběl úplně stejně, Kookieho vzpomínky na poslední chvilky s Ji-Minem pro něj museli být opravdu bolestné... obzvlášť když si sám sobě stále neodpustil, že do toho tehdy svého kamaráda zatáhl. Mé poslední vzpomínky s Ji-Minem byly mnohem méně smutnější než mého zlatíčka. Přesto to bolelo, když jsem si vzpomněl na den, kdy jsme se viděli naposled. Bylo to zrovna na konci semestru, kdy Ji-Min odjížděl ze Seoulu domů, se slovy, že se těší až o prázdninách něco podnikneme... ale už nepodnikli...

Bylo tomu už víc jak před rokem... přesto mi to připadalo jakoby to bylo včera, co jsme plánovali lumpárny na prázdniny. Tak jako mi to připadalo jako včera, co jsem tu před Busanským hřbitovem stál v černém obleku a s očima plných slz. Dnes jsem tu však byl společně s mojí láskou, Jung-Kookiem. "Půjdeme?" otázal jsem se Kookieho, který zamyšleně hleděl na vchod do hřbitova. Když přikývl, ruku v ruce jsem se rozešli směrem dovnitř. Úzkými cestičky jsme procházeli mezi ostatními hroby pochovaných, než jsme došli až k hrobu našeho kamaráda. Oba dva jsme si stoupli čelem k jeho hrobu a zahleděli jsme se na jeho fotografii, která tak jako jeho jméno byly na náhrobní desce. Park Ji-Min, přečetl jsem v duchu, co stálo na náhrobní desce a svůj pohled vrátil zpět k jeho fotografii. Opravdu jsem nemohl uvěřit tomu, že už je to víc jak rok, co tu s námi není.

Cítil jsem, jak se mi už opět hrnou slzy do očí. Celou dobu jsem se snažil je zahnat a nebrečet, bylo to však opravdu moc těžké. Nechtěl jsem však být smutný a nad jeho hrobem tu brečet. I přestože jsem k tomu právo měl, věděl jsem moc dobře, že by si to Ji-Min nepřál. Jako můj celoživotní a nejlepší kamarád si nikdy na mých tvářích nepřál vidět slzy a když už tomu tak přeci jen bylo, vždy dělal maximum pro to, aby slané kapičky zmizely a na tváři se mi místo nich objevil úsměv. Což s jeho laskavou a vtipnou povahou mu šlo vždy lehce. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na poslední moment, kdy tomu tak bylo a kdy mi můj kamarád byl oporou. Když jsem si pak ale uvědomil, že i on sám v té době potřeboval mou pomoc, zabolelo to ještě víc. Jenomže když jsem před víc jak rokem, začátkem léta, řešil své studijní problémy, neměl jsem absolutně tušení, co za opravdové problémy se dějí v životě mého kamaráda. Teď zpětně mě opravdu štvalo, že jsem si na něj ničeho nevšiml a že jsem tenkrát nemohl být oporou já jemu.

Tak jako si Jung-Kookie vyčítal, že do toho všeho Ji-Mina zatáhl, mé výčitky se točili právě kolem toho, jak moc špatný kamarád jsem asi musel být, když jsem si nikdy ničeho předtím nevšiml. Kookie jakoby věděl, že sám se sebou vedu vnitřní boj nepropuknout pláči, si mě ihned přitáhl do své náruče a s jemnými pohyby mě několikrát pohladil po zádech. Ani jeden z nás nic nemusel nic říkat, abychom věděli, jaký zármutek ten druhý cítí. A tak jsme jen mlčky hleděli na jeho hrob s hlavou plných krásných ale i smutných vzpomínek na Ji-Mina. Pod záplavou smutku jsem pak úplně zapomněl, že jsme v nedalekém květinářství pro něj koupili krásnou květinu, jež jsem tak nějak nevědomky držel v ruce. Odtáhl jsem se proto z miláčkova obětí a položil puget bílých chryzantén a fialovo-růžových karafiátů na jeho hrob. Byla to moc krásná květina a věřil jsem, že přesně taková by se Ji-Minovi líbila nebo jsme se na tom alespoň my dva shodli. Když jsem květinu pořádně urovnal, vrátil jsem se zpět do Kookieho objetí.