willow✔️

8.

Když se něco bortí, něco opravdu velkého, každému z nás to přináší jistou statisfakci, ačkoliv to nikdo z nás neřekne nahlas. Ani já bych to nepřiznal, ovšem když vidím třeba, jak na staveništi někdo něco bourá, mám z toho jaksi radost. Čímž nechci říct, že jsem nějaká zvrácená existence – i když si tak občas připadám – ale spíš mnou jímá radost z toho, že to to vidím. Nevím, jak přesně bych to vysvětlil, se slovy to moc neumím. Jde však o to, že právě teď, když v tichosti kráčím po jeho boku a na obzoru už se vyjímá chata, mám pocit, jako bych se hroutil. Tím dobrým slova způsobem.

Celé moje vidění je zamlžené velkými růžovými brýlemi pokaždé, když se na něj podívám. Nitro se bortí jako velká lego stavebnice. Jenže vím, že brzy přijde čas, kdy na součástku lega šlápnu. A bude to setsakrametsky bolet. Vždycky jsem doufal, že se mi něco jako je zamilování vyhne, ale asi si tím musíme projít každý. Snažím se to nějakým způsobem nehrotit, poslouchat svoji mysl a křik srdce odstavit až na tu druhou kolej, kdy nebudu mít jiného zbytí. Ovšem ten jeho hlas je stále hlasitější. Mám v hlavě pořádný maglajz. A nevadí mi to, což je ještě divnější.

Dneškem počínaje se ze mě stala jedna velká hrouda nepořádku. Netuším, jak bych ho mohl zamést. Netuším, co mám dělat, abych se toho pocitu zbavil. Myslím, že moje síly ani zdaleka nestačí na to, abych se toho zbavil. A vlastně ani nechci.

„Chci ti poděkovat," ozve se a i jeho hlas ve mně jen utužuje ten srdceryvný křik. Ten proradný sval si chce probít cestu ven a ukázat mu všechno, co se v něm od samého začátku hromadí. Vím, že je to jedna velká katastrofa, moje obavy se staly skutečností. Všechno se děje tak rychle a já nad tím nemám vůbec žádnou kontrolu. Protože Trevor není seriálová či knižní postava, do které se zamilujete. Ne, tohle je člověk z masa a kostí. Člověk se stejnými city. Člověk, který se mi snaží nějak pomoct. Možná to je ten důvod. Jde o to, že kdyby byl na jeho místě kdokoliv jiný, dopadlo by to stejně. S tím rozdílem, že u Trevora se to urychlilo díky jeho zevnějšku.

Přiznávám, že to zní možná až moc povrchně, ale kdo z nás nekouká na vzhled. Všichni na něj koukáme a hraje obrovskou roli. Nevyberete si člověka, kterému propadnete, ale u hezkého člověka si postupně vytváříte něco, co vás nutí ho neustále pozorovat. Abych byl in, je to zkrátka crush. A Trevor byl můj crush do dnešního odpoledne. Než jsem si uvědomil, že se to přeneslo do jiných, neprobádaných končin.

„Za co?" zeptám se, protože nemám ponětí, za co mi chce děkovat. To já bych mu měl poděkovat za to, že se po dlouhé době necítím jako ztracená troska.

„Asi to bude znít blbě," zasměje se, „ale už dlouho jsem se necejtil tak v klidu. Pořád jsem v jednom kole, škola, kamarádi, posilka. Všude je to hrozně hektický. Dá se říct, že posledních půl roku jsem si pořádně ani neodpočinul. Až dneska jsem se cejtil fakt v klidu. A to díky tobě."

„První," namítám, protože není pravda, že by se díky mě cítil nějak v klidu. Já pro něj nic neudělal, „komu bys měl poděkovat, jsi především ty. Já nic neudělal pro to, aby ses cejtil v pohodě."

„Ale jo," oponuje mi s nediskutabilním tónem. Chata před námi se pomalu zvětšuje a já upřímně nechci, abychom přešli přes práh. Jakmile se tak stane, naše společné odpoledne tím skončí. „I když toho moc nenamluvíš, člověk má pocit, že ti může říct cokoliv. Může ti ukázat cokoliv. Víš, doma v Greyshieldu mám kámoše ze školy. Bavíme se hlavně o škole, někdy o vzpomínkách, ale vlastně s nikým z nich nedokážu probírat svoje problémy. U tebe mám pocit, že ti můžu říct fakt všechno. Což je padlý na hlavu, když se známe jen den."

„A co Rachel?"

Je to docela troufalý dotaz. Ptát se ho na jeho přítelkyni, ale z toho, co mi teď říká, mi přijde, že toho máme ještě víc společného, než doposud. Skoro to zní, jako by se s někým ze své party snažil mluvit o svých pocitech, ale nikdo ho neposlouchá. Ano, možná si to přikrášluju, díky těm růžovým brýlím a možná už mi totálně šibe, ale neumím si jinak vysvětlit ten jeho zkroušený tón.